Známý ekonom Tim Taylor se deset let po poslední krizi podobně jako řada dalších zabývá otázkou, odkud by se mohla případně vynořit další krize. Poukazuje na nedávný projev Lael Brainardové z vedení amerického Fedu. Ta upozornila na nízkou nezaměstnanost, která bývala v minulosti známkou přehřívání, ovšem zejména ve finančním sektoru. Fed podle ní i v současné době zaznamenává rostoucí zranitelnost finančního systému, což je ale po dlouhém období expanze a nízkých sazeb pochopitelné. Kde lze konkrétně nalézt největší riziko?
Brainardová se domnívá, že rizika rostou zejména v korporátním sektoru, kde nízké rizikové prémie a volné úvěrové standardy vedou firmy k neustále se zvyšujícímu zadlužení. To by se stalo problémem ve chvíli, kdy by přišel nějaký negativní šok či vlna snížení ratingů. Za pozornost pak stojí zejména to, že recese pravděpodobně nepřijde kvůli prudkému zvýšení inflace a následnému utažení monetární politiky, ale příčinou budou stejně jako v předchozích dvou případech problémy ve finančním systému.
Taylor poukazuje i na to, že korporátnímu dluhu se stále více věnují také média. Například Washington Post píše, že tentokrát nerostou tenze kvůli zadlužení domácností, ale „jsou to velké korporace, které používají dluh na získání peněz, které pak posílají akcionářům jako dividendy, a zejména s nimi provádí odkupy svých akcií“. Podle Washington Post je to způsob, jak odklonit finance od jejich produktivního užití k nafukování finanční bubliny, která nakonec opět praskne a vyvolá další recesi.
Taylor si všímá i toho, že stále více dluhopisů je v USA vydáváno s horším ratingem, ale „možná největším nebezpečím je návyk firem na levné financování, kterým mohou získávat obrovské objemy peněz“. Pokud by ale investoři najednou dospěli k názoru, že dluhopisy jsou již příliš rizikové, přísun peněz na trh by mohl rychle ustat. Podle ekonoma pak může vše ještě zhoršit způsob, jakým dluhopisový trh funguje. Připomíná v této souvislosti nedávnou analýzu společnosti McKinsey, kde se píše:
„Jde sice o trh o velikosti 11,7 bilionu dolarů, který je ale překvapivě zastaralý s nízkou efektivitou a transparentností. Akcie mohou být obchodovány stisknutím jednoho tlačítka, nákup a prodej korporátních dluhopisů ale často vyžaduje telefonní hovor do investiční banky a transparentnost cenotvorby je mizivá. A tímto způsobem se obchoduje s asi 80 % objemu dluhopisů v USA.“
Problémem by pak podle řady ekonomů včetně Taylora mohly být deriváty jako Collateralized Loan Obligation, tedy zajištěné úvěrové závazky. Jejich objem prudce roste a s ním i počet fondů, které do nich investují. V roce 2000 tak činilo asi 15 fondů, před finanční krizí přibližně 90 a dnes je jich 272. „Zdá se, že tu je zaděláno na problém. CLO mají pevně daný splátkový kalendář a obchodují se jen minimálně. Z investičních fondů či ETF si ale mohou investoři stahovat své peníze bez omezení. Pokud by tedy došlo k problémům na úvěrovém trhu, může lehce nastat krize likvidity vyvolaná nesouladem v rozvahách fondů,“ varuje Taylor a dodává: „Řešení finančních problémů ještě předtím, než propuknou, je těžké. Pokud se o to ale nebudeme pokoušet, může přijít něco podobného jako před deseti lety.“
Zdroj: The Conversable Economist