Když padla banka Bear Stearns, byla to evidentní známka blížící se bouře. Nikdo na ni ale moc nereagoval, banky dál vyplácely dividendy, nikdo po nich nechtěl rekapitalizaci, i když právě to byl v danou chvíli ten správný krok. A ekonomická politika se měla řídit tím, že nejdůležitější je zachovat dostatečnou úroveň poptávky. Nikdo se ale k ničemu neměl a to byla v tuto chvíli jasná chyba, tvrdí na svém blogu známý ekonom Larry Summers. Dodává však, že po pádu Lehman Brothers už došlo k potřebné razantní akci.
Banky byly významně rekapitalizovány, přišla silná stimulace, byla poskytnuta likvidita finančním trhům a mezi prvním a druhým čtvrtletím roku 2009 došlo k jednomu z nejprudších oživení v historii vyspělých zemí. Čelem ekonomické pohromě jsme jednali rozhodně a efektivně a šlo o zdaleka nejdůležitější období, tvrdí ekonom. Pak ale přišel konec roku 2009 a s ním „pomýlené obavy z rozpočtových deficitů“. Politici se spokojili s prvními známkami zlepšení a „opustili bitevní pole“. Ovšem poptávka byla stále příliš slabá, nedokázala zažehnout skutečné dlouhodobé oživení a „vítězství tedy bylo vyhlášeno příliš brzy“.
Finanční krize podle Summerse často přinášejí popularitu populistům, protože sebou nesou záchranu velkých finančních institucí v době, kdy široká veřejnost trpí špatnými ekonomickými podmínkami. Otázkou ale je, co by se stalo, kdyby byl postup vlády vůči bankám tvrdší. Summers tvrdí, že přirozený experiment, který proběhl ve Velké Británii, velké naděje nepřináší. Tam totiž došlo ke znárodnění dvou ze čtyř největších bank, ale „ve stejnou dobu, kdy jsme my získali Trumpa, oni získali brexit“.
Ekonom poukazuje na to, že podle některých názorů neměla vláda jednat vůbec a měly volně probíhat bankroty firem. Ekonomika by se tak očistila bez toho, aby se utrácely peníze daňových poplatníků. Jenže Summers dodává, že i na tohle téma již proběhl jeden přirozený experiment a tím nebylo nic jiného než Velká deprese. Její začátek byl hodně podobný poslední recesi, ale následný vývoj se hodně lišil. Během Velké deprese se nezaměstnanost vyšplhala až na 25 %, zatímco během poslední recese dosáhla maxima na 10 %. I z pohledu vládního rozpočtu byla současná strategie lepší, protože v případě kolapsu by byly deficity mnohem vyšší kvůli propadu rozpočtových příjmů.
Měly být i v USA znárodněny některé banky? Summers se domnívá, že pokud by k tomu došlo, z bank by začali odcházet ti nejschopnější lidé i klienti. Jinak řečeno, „vládní intervence je v případě bank nevyhnutelně spojena s destrukcí hodnoty aktiv“. Někteří argumentují s tím, že ve Švédsku tento postup fungoval. Ovšem Summers poukazuje na to, že v této zemi vláda již před krizí vlastnila 80 % bank a tudíž nebylo velkou změnou, když v nich pak svůj podíl ještě navyšovala.
Ekonom na závěr své úvahy tvrdí, že výrobní sektor ve Spojených státech prochází podobným vývojem jako kdysi zemědělství. V něm se efektivita a produktivita postupně zvýšily natolik, že se z hlediska celého hospodářství stalo téměř irelevantní – zemědělství zaměstnává nyní méně než 2 % populace v produktivním věku. V současnosti stále méně lidí vyrábí nějaké zboží a stále více jich pracuje ve službách. Další generace pak budou řešit zejména to, co všechno bude obnášet zdravotní péče, systém vzdělání nebo jak se bude pracovat se sociálními sítěmi.
Zdroj: Larrysummers.org