Je možné, že by obyvatelé země, které celý svět závidí věci, jako je kultura či elegance, jsou ve skutečnosti nešťastní? Tuto otázku si na stránkách německého Spiegelu klade Walter Mayr a na mysli má život v Itálii. Každý druhý Ital totiž podle něj vyjadřuje nespokojenost se svým životem. Ve srovnání s průměrem EU zde tedy více než dvojnásobek lidí cítí opuštěnost, dvě třetiny z nich se obávají ztráty pracovního místa a „ani v Británii nebylo členství v EU tak nepopulární jako v Itálii“. Ze země odchází řada mladých vzdělaných lidí, „cizinci a minority se tu stále více cítí jako obětní beránci“. Proč?
Mayr začal v Itálii pracovat před šesti lety a odpověď na uvedené otázky je podle něj nejlepší hledat tam, kde je nejvyšší nezaměstnanost, tedy na Sicílii. Poukazuje na tamního podnikatele Michelangela Balistreriho, po kterém místní mafie požadovala výpalné. On však nejenže nezaplatil, ale celou věc vydírání předal úřadům. Podle jeho názoru by zaplacení výpalného znamenalo, že by se on sám stal součástí mafiánského systému. Podle Mayra pak právě moc mafie představuje významnou brzdu pro celou zemi.
Podnikatel říká, že „v moři se žralok živí sardinkami, ale ty se mohou chránit tím, že plavou v jednom velkém hejnu“. Lidé na Sicílii by se podle něj měli tímto příkladem řídit ve vztahu k mafii a klanům, které zemi ochuzují. Mayr k tomu dodává, že Italové mají také hlubokou nedůvěru k samotnému státu. Ta ještě znatelně vzrostla po ekonomické krizi a přidal se k ní pocit vnější hrozby poté, co zemi začala trápit vlna migrace. Nepomohlo ani neustálé kárání ze strany EU. Andrea Camilleri ze Sicílie k tomu dodal, že „průměrný Ital se o svět za hranicemi své země moc nestará, stačí mu vědět, kde bydlí, kde je kostel, hospoda a radnice“.
Mayr hovoří o „rozšířeném nezájmu o skutečné problémy země, který nahrává populistům“. Tyto problémy podle něj souvisí s dávnou historií. Poukazuje na článek v novinách Panorama, který hovořil o tom, že Itálii tvoří dvě země, které za sto padesát let nebyly schopny dosáhnout přijatelné úrovně spolupráce“. Hrubý domácí produkt severu země je totiž ve srovnání s jejím jihem asi dvojnásobný.
Na Sicílii tedy nalézáme vysokou nezaměstnanost a všudypřítomnou mafii, v Jižním Tyrolsku naopak panuje v podstatě plná zaměstnanost. Arno Kompatscher, který tu působí jako právník, k tomu říká: „Není to tak, že bychom byli lepší než lidé ze Sicílie. My ale máme jiný přístup k res publica. Tady 90 % lidí věří vedení provincií, třeba v Římě má tuto důvěru 10 % lidí.“ Klíčem k úspěchu je tedy „práce s lidmi a pro lidi“. Ukazuje to i městečko St. Leonhard, kde nezaměstnanost dosahuje 1,9 %. Leží mezi strmými svahy hor, které jsou dobré jen pro pastvu skotu, ale i přesto „jde o ráj prosperity“. Co se od něj mohou na Sicílii nebo v Římě či v Benátkách učit? Podle novináře možná hlavně zodpovědné nakládání se zdroji a s odkazem těch, kteří tu žili předtím.
Podle průzkumu agentury Censis, jehož výsledky byly zveřejněny před Vánoci minulého roku, čelí Itálie nebezpečí přeměny na „společnost strachu a nedůvěry“. Téměř polovina populace přitom podporuje to, aby v čele země stanul silný vládce, který by se nemusel řídit rozhodováním parlamentu či výsledky voleb. „Jde o znepokojující zjištění, ale doufám, že Italové znovu ukážou, že dovedou řešit krize s elegancí. Mají takové rčení: Ballando non duole il piede. Tedy že nohy nebolí, když tančíte,“ uzavírá Mayr.
Zdroj: Der Spiegel