Ve Spojených státech řada lidí volá po vědeckém přístupu k pandemii a podobná je situace v řadě dalších zemí. Peter Van Doren z Cato Institute ale poněkud chladí nadšení pro čistě vědecký přístup. Podle jeho názoru věda může posuzovat příčiny a důsledky, ale její závěry samy o sobě většinou nestačí jako základ pro důležitá rozhodnutí. Co se týče současné pandemie, jsou navíc vědecké poznatky „značně omezené“.
Sami vědci mají rozdílný přístup k testování svých hypotéz a mohou být velmi přísní či naopak mohou brát věci na lehčí váhu. Paradoxně neexistuje žádný vědecký postup, který by ukazoval, jaká míra přísnosti je odpovídající. Často se tak hovoří o intervalech spolehlivosti. Když tak nějaký vědec řekne, že si je o existenci nějakého vztahu z 95 % jistý, znamená to, že z 5 % jsou výsledky jeho testů dány něčím jiným než „skutečným“ efektem. Tato 95% spolehlivost je přitom podle Van Dorena brána jako jakási konvence.
Míra důvěry je ale otázkou volby. Například fyzikové ji berou extrémně, v některých testech se pracuje s 99,99997% jistotou, což znamená, že falešný pozitivní signál se objeví v jednom z 3,5 milionu případů. Van Doren podotýká, že kdyby se s takovými čísly pracovalo v medicíně, k žádným přijatelným výsledkům bychom nikdy nedošli. K tomu hraje velký vliv to, kolik pozorování se při různých testech provádí.
Van Doren tvrdí, že pokud by vědci a politici chtěli, aby ti, kteří jsou očkováni proti COVID-19, pocítili negativní vedlejší účinky v 0,1 % případů, muselo by testy projít asi 2,9 milionu lidí. Požadavek na 0,1 % případů s vedlejšími účinky se přitom může na první pohled zdát jako příliš přísný, ale v případě americké populace by to znamenalo celkem 330 000 lidí. Takže i kdyby byla vakcína testována na téměř 3 milionech lidí s 95% spolehlivostí, stále by 330 000 lidí mohlo mít vedlejší příznaky. A to, zda jde o přijatelné množství, už vůbec není otázka pro vědce.
Vědci přesto v podobných případech promítají vlastní postoje do svých doporučení. Podle Van Dorena tak nečiní agresivním způsobem, ale přece jen tak činí. Příkladem může být petice, kterou podepsali někteří vědci pro podporu protestů, které propukly po smrti George Floyda. Jenže řada z těchto lidí předtím podepsala petici proti veřejným protestům, které propukly ve chvíli, kdy došlo k povinnému uzavírání firem.
Co věda dělat může, je jasně specifikovat, jaké máme možnosti a jaký je celkový rámec pro rozhodování. I zde nicméně narážíme na praktické problémy a dobře je demonstruje nošení roušek. Na počátku roku se věřilo, že virus COVID-19 se přenáší pouze od lidí, kteří mají symptomy nákazy. Pak se ale začaly množit důkazy, podle kterých dochází i k asymptomatickým přenosům. Což byl argument pro nošení roušek. Jenže například švédští či francouzští vědci stále tvrdili, že k takovému přenosu nedochází. Jeden z letáků francouzské vlády dokonce jasně tvrdil: Žádné symptomy = žádné riziko nákazy. A v USA na počátku roku někteří zdravotní experti apelovali na veřejnost, aby nekupovala roušky, aby jich bylo dost pro zdravotní personál. Během pár měsíců ale bylo nošení roušek považováno za známku odpovědnosti.
Roušky nejsou jedinou oblastí, kde vládnou značné nejasnosti. Například epidemické modely z University of Pennsylvania tvrdí, že federální distrikt Columbia bude potřebovat téměř 1,5 tisíce plicních ventilátorů. Ale model z University of Washington hovoří o 107 ventilátorech. Další příklad velké neznámé: Na počátku pandemie nebyly zavedeny přísné restrikce ve Švédsku a ve Velké Británii, tam ale záhy vědci přišli s odhadem vysokého počtu zemřelých a země přešla k přísným restrikcím. Švédsko se drželo svého kurzu dál. Japonsko zase testovalo jen omezený počet lidí i přesto, že má velký podíl starší populace. Vláda tam také nikdy nenutila firmy k uzavření provozu, a přesto není epidemický vývoj v této zemi nijak špatný. „Pokud má věda odpovědi, tak kterým vědcům máme naslouchat?“ To je otázka, kterou podle Van Dorena podobné příklady budí.
Proč přes všechno uvedené tolik prahneme po tom, aby nám odpovědi předkládali vědci? Příčina může být v tom, že „většina lidí vědu nechápe – nechápou statistiku, to, co vědci vlastně dělají, jak se přou, jaké používají metody“. V určitém smyslu pak může vědecká komunita fungovat tak jako dříve kněží. Má autoritu, která pramení z toho, že o něčem ví více než běžní lidé. V některých případech je pak naše nedostatečné porozumění věci maskováno tím, že používáme velmi složité modely, kterými „předstíráme, že víme víc, než skutečně víme“.
Van Doren dodává, že pro některé vědce může být jejich profese cestou k tomu, jak si užívat moci. Pro politika je pak věda zase způsobem, jak se „schovat“ a nemuset dát najevo své vlastní postoje a preference. Veřejnost a také novináři zase trpí tím, že po vědě chtějí víc, než může nabídnout. Požadují jasné odpovědi typu „toto je bezpečné, toto ne“. Věda ale mnohdy nabízí pestřejší odpovědi, které se odvíjí od různých předpokladů.
Zdroj: Blog Cato Institute