Po většinu historie Spojených států byl dolar provázán se zlatem a ekonomové ze St. Louis Fedu přišli s historií tohoto vztahu a jeho dopadů na americkou ekonomiku. Začínají obdobím od roku 1870 do počátku první světové války, kterému se někdy říká klasický zlatý standard. Tehdy bylo zlato základem mezinárodního měnového systému a měny jednotlivých zemí mohly být směněny za dané množství zlata. Jak a proč se sytém měnil poté?
Popsaný systém zlatého standardu znamenal pevné měnové kurzy mezi jednotlivými zeměmi a jejich vzájemné platební bilance byly vyrovnávány tokem zlata. Pokud tedy nějaká země dosahovala třeba obchodních přebytků, teklo zlato směrem do ní. Naopak obchodní deficity znamenaly odliv zlata směrem k zemím, se kterými bylo těchto deficitů dosahováno. Pro danou zemi bylo tudíž složité dosahovat dlouhodobě deficitů, protože se soustavně snižovala její zásoba zlata a následně bylo těžké udržet zlatý standard.
Ekonomové Fedu tvrdí, že zlatý standard v té době fungoval dobře a průmyslové země procházely doposud nepoznaným obdobím míru, ekonomického rozvoje a otevřeného mezinárodního obchodu. Po první světové válce i během ní se ale objevily tenze. Již za války evropské země upustily od směnitelnosti měny za zlato, aby byly schopny financovat válečné aktivity. Docházelo k „inflačnímu financování dluhů, které nebylo za limitů daných zlatým standardem tak jednoduché.“
Po válce byl mezinárodní platební systém „v ruinách“. Zejména v Evropě byl podle ekonomů návrat ke zlatému standardu složitý kvůli dlouhým rokům inflace, cenových limitů a pevného kurzu. Na tento návrat bylo totiž třeba deflace, která by posunula ceny na předválečnou úroveň a umožnila tak návrat ke staré paritě. A ten také mohl nastat jen v případě, že by ve světě nastala redistribuce zlata mezi jednotlivými zeměmi, protože v předcházejícím období se jeho zásoba v některých zemích výrazně snížila a jinde tomu bylo naopak. Zejména Spojené státy, které dosahovaly velkých obchodních přebytků, kumulovaly značný objem zlata, opak platil o evropských zemích.
Například Velká Británie tak zvedla sazby až na 7 %, aby dosáhla posílení libry a přílivu zlata zpět do země. Jenže to vedlo i k ekonomické depresi. Podobně v „závodě o zlato“ jednaly Spojené státy a s podobným výsledkem. Návrat ke zlatému standardu pak nastal v polovině dvacátých let, ale ekonomové uvádějí, že přetrvávaly značné nerovnováhy. Velká deprese pak „zničila to, co ještě z klasického zlatého standardu zbylo,“ a odklon od něj přišel na počátku třicátých let. Nastal příliv zlata do Spojených států, který znemožnil návrat k dřívějšímu systému. Po druhé světové válce tak byl vytvořen takzvaný brettonwoodský systém, kdy byl dolar provázán se zlatem a ostatní měny s dolarem.
Konec tohoto systému nastal kvůli odlivu zlata z USA a následným obavám, že Spojené státy nebudou schopny udržet krytí dolaru zlatem. Tento odliv přitom nastal i proto, že USA v letech 1957–1970 dosahovaly mírných obchodních přebytků. Po konci brettonwoodského systému zase docházelo k růstu amerických obchodních deficitů, ale americké zlaté rezervy byly „relativně stabilní“. Zatímco za klasického zlatého standardu tedy existovala pevná vazba mezi tokem zlata na straně jedné a tokem zboží a služeb na straně druhé (obchodními přebytky a deficity), v následných systémech tato vazba slábla a v současnosti „možná vůbec neexistuje“.
Následující graf ukazuje vývoj amerických zlatých rezerv a srovnává jej s obchodní bilancí této země. Patrná je zmíněná relativní stabilita rezerv z posledních desetiletí doprovázená prohlubujícími se deficity:
Zdroj: St. Louis Fed