Na to, aby se dalo hovořit o skutečné fiskální dominanci, musí monetární politika způsobovat vysokou inflaci a zároveň musí být motivována fiskálními cíli. Tvrdí to ekonom Scott Sumner, podle kterého se Spojené státy po řadu desetiletí pohybovaly v režimu monetární dominance (viz včerejší Víkendář). Růst sazeb a dluhový vývoj nyní přináší úvahy o tom, že se režim změní na dominanci fiskální. Jak pravděpodobné je to podle Sumnera?
Sumner poukazuje na několik mylných představ o fiskální dominanci a ta následující je podle něj zřejmě ta největší: „QE je pouze jednou z cest k fiskální dominanci. Druhou je vládní tlak na centrální banky, aby snížily úrokové sazby a omezily tak náklady na obsluhu vládního dluhu.“ Omyl podle ekonoma spočívá v tom, že „pokud by USA přešly k režimu fiskální dominance, vedlo by to k mnohem vyšším úrokovým sazbám, nikoli k nižším.“ Skutečným přínosem fiskální dominance nejsou tedy nižší úrokové sazby (protože dojde k pravému opaku), ale vláda těží z prudkého snížení reálné dluhové zátěže.
Sumner přidává konkrétní jednoduchý výpočet: Objem veřejného dluhu brzy překročí 30 bilionů dolarů a neočekávaný 10% skok cenové hladiny by tuto zátěž snížil o zhruba 3 biliony dolarů. To je více než roční rozpočtový deficit. Takový skok cenové hladiny by přitom mohla způsobit právě fiskální dominance. Přesněji řečeno monetární politika, která by sice nakonec vedla k růstu sazeb kvůli vyšší inflaci, tato inflace by ale zároveň popsaným způsobem snížila onu reálnou dluhovou zátěž.
Podle Sumnera tento mechanismus nechápe jen americký prezident, ale i řada odborníků. Pro posuzování toho, zda by případné snižování sazeb bylo odrazem fiskální dominance, je pak důležité uvažovat o tom, kde se mohou nacházet sazby neutrální. Tedy takové, které by ekonomiku neměly ani stimulovat, ani brzdit. Pokud přitom centrální banka sníží sazby v době, kdy jdou dolů i sazby neutrální, nepovede to k vyšší inflaci. „Tento scénář nastal v roce 2019, kdy Fed v reakci na oslabující ekonomiku odpovídajícím způsobem snížil sazby o 75 bazických bodů. To není fiskální dominance, ale spíše ukázka monetární politiky sledující inflační cíl ve výši 2 %.
K samotné fiskální politice současné americké vlády pak ekonom uvádí: „Nedávný „Big Beautiful Bill“ je nejvíce bezohledným fiskálním krokem v americké historii. Ne proto, že by vedl k největšímu rozpočtovému deficitu. V poměru k HDP už byly deficity větší. Skutečným problémem je, že takový deficit je tlačen do ekonomiky, která se v současnosti nachází v prosperitě a pohybujeme se v době míru. Když jsme měli velké deficity během druhé světové války, pandemie nebo v hlubokých recesích let 1982 a 2009, existovala řada důvodů domnívat se, že po skončení dané krize se deficity automaticky zmenší. To už ale neplatí.“
Sumner nicméně dodává, že „navzdory tomuto bezútěšnému fiskálnímu obrazu zůstávají výnosy dlouhodobých státních dluhopisů poblíž 5 %. To není v souladu s vysokou úrovní fiskální dominance. Finanční trhy se zřejmě domnívají, že budoucí vláda nastolí pořádek, aniž by způsobila vysokou inflaci. To neznamená, že fiskální nerovnováha nyní nemá žádný vliv. Výnosy dluhopisů by totiž při zodpovědnější fiskální politice mohly být 3 % nebo 4 %.“
Sumner se tedy nedomnívá, že by skutečná fiskální dominance byla tématem dne, i když fiskální politika je nastavena hodně nevhodně. A na závěr své úvahy připomíná úvahu ekonoma Davida Beckwortha, který v souvislosti s diskusemi o fiskální dominanci mimo jiné psal: „Fiskální dominance není pro Fed jen teoretickým problémem, je součástí jeho historie. V letech 1942 až 1951 totiž Fed fungoval na základě explicitní dohody s ministerstvem financí o snížení úrokových sazeb napříč výnosovou křivkou.“
Sumner ale ani to nepovažuje za čistou fiskální dominanci. Příčinou je totiž tehdejší existence zlatého standardu, která nedávala centrální bance úplně volný prostor pro to, aby svou politiku nastavovala podle fiskálních cílů. Na detailnější úrovni ale ekonom píše: „Teoreticky by fixace ceny zlata měla zabránit fiskální dominanci. V praxi má ale velká země určitou schopnost zvýšit ceny a tím snížit dluhovou zátěž snížením poptávky po zlatě. USA toho dosáhly tím, že Američanům zakázaly vlastnit zlato a povzbudily své spojence, aby zlaté rezervy nahradily dolarovými rezervami. Bez těchto kroků by politika nízkých úrokových sazeb z konce 40. let 20. století mohla vést k prolomení fixace ceny zlata.“
Zdroj: The Pursuit of Hapiness