Návratnost vlastního jmění amerických obchodovaných firem se během posledních pár desetiletí výrazně zvýšila, jak jsme rozebrali již v textu „Zisková návratnost obchodovaných firem se za posledních 50 let téměř zdvojnásobila. Extrémy jsou a NVIDIA zde. Vedle provozní efektivity do ní přitom promlouvá i výše zadlužení. Nicméně by bylo chybou se domnívat, že je tu prostor pro nějaké hodnotu zvyšující finanční inženýrství a oběd zadarmo. I když někdy můžeme slyšet, že je lepší firmu financovat „levnějším“ dluhem.
Vezměme průměrnou firmu obchodovanou na americkém trhu, Pak bychom počítali s bezrizikovými sazbami u 4 % a rizikovou prémií kolem 5 %, požadovaná návratnost jejího vlastního jmění se tedy bude pohybovat kolem 9 %. Kvalitnější korporátní dluhopisy mohou nyní vynášet kolem 5 %. Z takového srovnání by tedy mělo být evidentní, že dluhové financování je skutečně levnější. A firma by se měla snažit zafinancovat s ním tolik aktiv a aktivit, kolik jen jde. Jenže tento pohled je jen jednou stranou celé financující mince.
Představme si nějakou společnost, kterou financuje jen vlastní kapitál. Má nějaké čisté zisky a zisky na akcii a nějakou rizikovost. Ta je v tomto případě dána jen provozem, ne rizikem finančním, protože dluhy jsou nulové. Nyní se vedení firmy rozhodne, že zvýší hodnotu akcií tím, že firmu zapáčí – polovinu aktiv bude financovat dluhem. Tj., půjčí si odpovídající částku, polovinu akcií odkoupí a firmu tudíž následně z poloviny financuje vlastní jmění a z druhé poloviny dluh. Co se pak s firmou a hodnotou jejích akcií skutečně stane?
Firmě mohou vzrůst zisky na (zbylou) akcii jednoduše proto, že počet akcií klesl na polovinu (záleží ale na výši předchozí ziskovosti a výši úrokových nákladů). Z hlediska celkového nákladu kapitálu bychom pak mohli čekat, že ten se díky použití „levnějšího“ dlouho snížil. Jenže tím bychom ignorovali to, že vlastní jmění se kvůli zadlužení stalo rizikovějším. Jestliže totiž předtím kolísalo určitým způsobem, nyní se jeho rozkolísání zvýšilo. Kvůli tomu, že firma je z části financována pevným instrumentem, který vyžaduje pevné splátky úroků a jistiny. A to co ze zisků a toku hotovosti potom zbude je tudíž volatilnější. Vzroste tak požadovaná návratnost u vlastního jmění - nebude už 10 % ale více.
V dokonalém světě by dokonce požadovaná návratnost u akcií měla vzrůst přesně tak, že by eliminovala použití levnější dluhu a z hlediska hodnoty akcií by nula od nuly pošla. Žádný finanční oběd zadarmo. Ve světě námi vytvořeném pak do hry vstupuje řada faktorů včetně daňových, signalizačních, bankrotujících a podobně. Učebnicově se pak obvykle pracuje s tím, že existuje určitá optimální míra zadlužení. U ní jsou realizovány všechny přínosy (zejména daňové) a ještě se nedostavují negativa (neproporcionální růst rizika). Toto optimum ale můžeme zařadit k řadě proměnných, které logicky dávají smysl, ale jejich konkrétní výši můžeme jen hrubě odhadovat. Patří sem třeba také rizikové prémie akcií, nebo neutrální sazby.
Pointa mé dnešní statě je hlavně v tom, že levnější dluh neexistuje. V tom smyslu, že nelze pouze porovnávat jeho náklad s požadovanou návratností u akcií. Bez toho, abychom vzali v úvahu, jak se druhá proměnná změní v případě, že dluh bude použit. Je to podobné, jako kdybychom viděli, že venku prší, ale uklidňovali se tím, že deštník nepotřebujeme, protože jsme teď vevnitř v suchu. Záleží na tom, co se stane, pokud vykročíme ven. Zrovna tak záleží na tom, co se všechno stane, pokud se firma skutečně zadluží. Což je téma mimo jiné relevantní pro odkupy.