Ve Spojených státech se změnila kultura zadlužování

Ekonom Alan Auerbach se v rozhovoru pro Fed v Richmondu obsáhle věnoval vývoji amerických vládních dluhů. Spojené státy se podle něj nemohou utěšovat tím, že třeba Japonsko má vládní zadlužení v poměru k produktu ještě mnohem výš než nyní Spojené státy. Ty by se z řady důvodů měly věnovat změně dluhové dynamiky co nejdříve.

„Institucionální rozdíly mezi Japonskem a USA usnadňují Japonsku dosáhnout vysokého poměru dluhu k HDP. Téměř veškerý japonský vládní dluh je držen doma, což neplatí o Spojených státech. Takže pokud se uvažuje o tom, že existují ochotní věřitelé, platí to spíše v Japonsku než v USA. Za druhé si myslím, že mnohem větší část dluhu drží v Japonsku finanční instituce. Je součástí japonské kultury nebo zvyku, že dluh je držen tímto způsobem,“ míní ekonom. Schopnost japonské vlády zvyšovat zadlužení je tak podle něj obecně vyšší. „To ale nemusí být navždy pravda. Japonsko se také může v určitém okamžiku setkat s vážnými problémy.“

„Když se podíváte na některé věci, které budou vyvíjet další tlak na státní dluh, tak ty jsou v USA problematičtější. Zde totiž utrácíme v podílu k HDP mnohem více za zdravotní péči a výdaje na zdravotní péči, soukromé i veřejné, dál rostou rychleji než HDP,“ uvedl Auerbach. Ve Spojených státech se přitom podle něj změnil celkový politický a společenský přístup k zadlužování: „V posledních letech se tu nevěnuje dluhům žádná pozornost.  To nebyla pravda, pokud se vrátíte, řekněme, o 20, 25 let zpět. Když se podíváte například na období Reaganovy vlády, stejně jako první Bushovy a Clintonovy vlády, bylo tomu jinak. Když dluh nebo předpokládané deficity vzrostly, vláda podnikla kroky k jejich snížení, buď zvýšením daní, nebo snížením výdajů.“

Toto období, kdy vlády dluhům věnovaly zvýšenou pozornost, podle ekonoma skončilo někdy na začátku roku 2000. „V posledních zhruba 20 letech tu tato pozornost prostě není…  Takže je tu celkově dobrá a špatná zpráva. Ta první v tom smyslu, že jsme takový způsob uvažování již měli. Není to tedy tak, že bychom museli zaujmout postoj, o kterém se nikdy předtím neuvažovalo, ani se neuplatňoval. Ale na druhou stranu jsme takový přístup ztratili, došlo k tomu v oněch posledních 20 až 25 letech. A není úplně jasné, jak jej získat zpět.“

Na závěr rozhovoru se pak ekonom věnoval svému výzkumu v oblasti přerozdělování. Ten mimo jiné ukazuje, že lidé mají tendenci rozlišovat mezi tím, zda jim příjem přichází „z trhu“, nebo od vlády. V tom smyslu, že první možnost preferují před druhou. „Zdá se tedy, že lidé mají například mnohem větší zájem o práci, která jim přináší vyšší příjem, než o práci s nižším příjmem spojenou s vládní podporou. Lidé mají tendenci při posuzování svého blahobytu více přemýšlet o tom, co dostanou na volném trhu a co dostanou od vlády. A to má důležité důsledky.“ Podle ekonoma například v tom, že vládní kompenzace skupin lidí dotčených volným mezinárodním obchodem pro ně nemusí mít takovou hodnotu, jak se obecně předpokládá. 

Zdroj: Richmond Fed