Evropská společná měna, euro, posílila za poslední rok vůči dolaru o 26% a po letech oslabování se tak opět dostala na hodnoty, na kterých v roce 1999 začínala. Znamená to, že projekt evropské společné měny je úspěšný?
V první řadě je na celém projektu jednotné evropské měny fascinující, jakým způsobem byl prosazen. Šlo především o grandiózní plán, který vznikl napřed v hlavách několika politiků: jeho nejvýznamnějšími zastánci byli Helmut Kohl a Francois Mitterrand. Podpora veřejnosti byla zpočátku nulová a ze strany ekonomů se plán setkával spíše se skepsí a odmítáním. Politikové ovšem na překážky nedali a svůj plán dovedli až k vytvoření jednotné měny. Až postupně začala sílit podpora plánu, především v jižních státech Unie, které v něm viděly možnost získat německou marku jako své oficiální platidlo. Dnes se tedy zdá, že politikové správně pochopili trendy k celosvětové globalizaci a předběhli jak laickou, tak odbornou veřejnost. Nicméně, způsob prosazení a zavedení jednotné měny může představovat dračí vejce budoucích problémů. Protože jednotná měna nebyla přijata konsensuálně, nedá se vyloučit, že při vážnějších ekonomických problémech (které musí přijít) vznikne v postižených zemích odpor vůči jednotné měně a tedy i vůči Evropské Unii jako celku.
Velmi zajímavé je i postavení Evropské centrální banky, její nezávislost a její role ve formulování celoevropské hospodářské politiky. Dnes si již všichni politici i ekonomové uvědomují, že evropská ekonomika není úplně v pořádku, především proto, že nezaměstnanost se v EU dlouhodobě drží nad úrovní 10%. Názory na řešení se však mezi většinou vlád v EU a ECB velmi liší. Některé vlády "tlačí" ECB ke snižování sazeb a hrozí, že pokud ECB nevyhoví tomuto tlaku, přistoupí k zvýšení veřejných výdajů a k vyššímu zadlužení. ECB se brání politickému tlaku, zaměřuje se jen na kontrolu inflace a odmítá zodpovědnost za hospodářský růst. Podle ECB je růst otázkou správné ekonomické politiky vlád a záleží spíše na reformě sociálního systému a na snižování veřejných výdajů a daní.
Obě strany sporu mají část pravdy, díky svým rozdílným názorům však mohou dospět k nejhorší myslitelné kombinaci hospodářské politiky: vysokému rozpočtovému schodku, žádným nebo minimálním strukturálním reformám ze strany vlády a k relativně vysokým úrokovým sazbám ze strany ECB. Nic na tom nemění skutečnost, že ECB je pravděpodobně blíže pravdě - úrokové sazby jsou v Evropě nejnižší v historii a vysoká nezaměstnanost je skutečně spíše důsledkem příliš štědrého sociálního systému a přemnoženým pravidlům, svazujícím podnikatele.
"Ideální" kombinací hospodářské politiky pro celou Evropskou unii by byl právě opačný "mix": radikální reforma trhu práce a sociálního systému, doprovázená opatrným uvolněním měnové politiky. Uvolněné strukturální bariéry by umožnily oživit poněkud ospalou evropskou ekonomiku a pomohly by vytvářet nová pracovní místa. Vyšší konkurence by zároveň vytvářela tlak na nižší ceny a ECB by bez obav mohla snížit svoje úrokové sazby. Tím by Evropa získala mix hospodářské politiky, který výrazně pomohl Spojeným státům, které v 80. letech také procházely obtížným obdobím, ale které ho dokázaly překonat. Bohužel, dosavadní názory především německé socialistické vlády takovou shodu vylučovaly.
Ondřej Schneider,
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK