Evropská unie je především odvážný vizionářský projekt, politický i ekonomický. Z kontinentu roztříštěného na malá knížectví neefektivních státem ovládaných firem, regulovaných (či regulujících) státní byrokracii vytvořit otevřený prostor pro konkurující si soukromé firmy je skvělá liberální vize, která stojí za všechny ty nepříjemnosti spojené s kontrolou velikosti banánů či čistoty řeznictví. Jenže tato skvělá vize často neobstojí v setkání s realitou…
Základním stavebním kamenem evropské integrace jsou vznešeně pojmenované „4 svobody“, tj. prozaická svoboda pohybu pro zboží, kapitál, lidi i služby. Tato idea „ekonomické unie“ již slaví dvacáté narozeniny, ale stále zůstává do značné míry na papíře. Podívejme se na jednotlivé „svobody“ podrobněji.
Nejpokročilejší je integrace v oblasti obchodu: V rámci EU již skutečně vážnější překážky obchodu se zbožím neexistují. Evropská unie však stále projevuje varovné příznaky protekcionismu vůči okolnímu světu. Únorové rozhodnutí uvalit 20% clo na obuv dováženou z Číny a Vietnamu je jen posledním příkladem.
Podle představ mnohých politiků se kapitál pohybuje mezi evropskými státy zcela volně a je na čase mu trochu přistřihnout křidélka. Ve skutečnosti to s pohybem kapitálu až tak skvělé není: Evropa zůstává džunglí různých národních kapitálových trhů, které jsou schopné překročit jen ty největší firmy. Ty ale zase narážejí na politický odpor. Jakmile se zdá, že by německá firma (v tomto případě E.ON) mohla koupit španělskou (v tomto případě Endesa), přispěchá španělská vláda s dekretem, který umožní španělskému regulačnímu orgánu vetovat německou nabídku. Jakmile se italská firma (ENEL) začne zajímat o francouzskou (Suez), francouzská vláda přispěchá s plánem na propojení Suezu s Gas de France, jen aby ji zachránila ve „francouzských rukách“. Podobně reagovala italská centrální banka, když hrozil útok „barbarů“ z Nizozemí či Španělska. Zkrátka, většina evropských vlád si představuje pohyb kapitálu jako jednosměrnou ulici a chrání své „národní poklady“, těžko říci před čím přesně.
Volný pohyb lidí v rámci Evropské unie je také spíše snem, alespoň pro nové členské země, proti jejímž pracovníkům se například Německo brání a zůstane uzavřené ještě pět let. Ještě horší je to s volným pohybem služeb, které sice tvoří 60 % HDP v Evropské unii, ale zůstávají pevně sevřené v národních regulatorních prostředích. Když se Evropská komise pokusila služby liberalizovat (známá Bolkensteinova směrnice), hrozilo ve Francii málem národní povstání. Současná verze směrnice schválená Evropským parlamentem pak z volného pohybu zcela vyřadila tak důležité odvětví jako je zdravotnictví a i u ostatních služeb zrušila klíčové pravidlo „země původu“, tj. vzájemného uznávání živnostenských listů a registrací k podnikání.
Je jasné, že s takto pomalým postupem ekonomické integrace Evropská unie těžko může naplnit svůj základní cíl: zvýšit efektivnost národních ekonomik díky mezinárodní konkurenci na jednotném trhu. Otázkou je, zda to vládám členských zemí Evropské unie vůbec vadí.
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
(autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)