Již několik týdnů jsou média plná „nervózních investorů“, věčných kontrariánů, kteří předpovídají celosvětové krize, i optimistů, kteří věří, že se vše rychle dá nějak samo do pořádku. Každý si pro zábavu vybere, co mu sedí.
Souběžně s tím se ale neustále odehrává to, o čem trh a investování ve svém jádru skutečně je – příběhy jednotlivých firem. Jednou z nejvýznamnějších oblastí (alespoň z hlediska investic) jsou pak příběhy firem pod tlakem akcionářských aktivistů. Dalším z jejich cílů se před několika dny stala . Algebris Investments – hedge fond z UK, u ní požaduje zejména významné změny v corporate governance - tj. zejména změny ve strukturách managementu (má např. dva CEO) a způsobu jejich odměny (je prý násobně vyšší, než u konkurence a málo navázaná na výkon). Možná trochu překvapivá byla reakce managementu – ten údajně vítá tuto aktivitu a těší se na diskuse se zástupci fondu Algebris.
Akcionářský aktivismus – koupě minoritního balíku akcií a snaha o změny ve společnosti, má delší tradici ve Spojených státech, kde některé fondy i přímo spolupracují, dělají ročně seznam firem vhodných jako cíl pro jejich aktivní přístup a na něm pak spolupracují. V rigidní Evropě pak bude asi mít podobná činnost ještě větší potenciál – příkladem může být právě italská , která si užívala relativně přátelské (míněno na výkon tolik netlačícího) institucionální prostředí charakteristické pro starou Evropu (včetně vysoké míry provázanosti politiky s firmou a její provázanosti s dalšími velkými společnostmi).
Akcie na výše uvedené reagovaly silně pozitivně; zprávy o aktivismu zaměřeném na konkrétní firmu jsou skutečně nejednou doprovázeny znatelně pohybem její ceny. Ad hoc pozorování z poslední doby by dokonce mohlo svádět k tomu automaticky považovat zprávu o aktivismu za téměř automatické doporučení k nákupu (alespoň pro krátkodobý výdělek). Není tomu ale bohužel tak. Pokud bych měl totiž v krátkosti shrnout závěry studií zaměřujících se na dlouhodobější výsledky korporátního aktivismu, bude to vypadat následovně:
1.Cílem aktivistů jsou většinou velké firmy s velkým podílem institucionálních investorů a v těchto se jim skutečně většinou daří do určité míry změnit systém vedení a kontroly. Dokonce se zdá, že v tomto ohledu úspěšnost aktivistů postupně časem roste.
2.Jediným kvantifikovatelnějším výsledkem, kterého je soustavněji dosahováno na základě aktivismu, jsou ale divestice, či výraznější restrukturalizace. Vliv na výši ziskovosti a zejména na cenu akcie je ale podle dostupných dat velmi nejednoznačný. Závěr studií zabývajících se tímto tématem je daleko od konstatování: „aktivismus = vyšší cena akcie“.
Jedním ze známých zástupců aktivistů je např. CalPERS (the California Public Employees Retirement System) a na jeho úspěšnost byla tudíž také zaměřena velká část pozornosti investorů. Nicméně i tento ukazuje, že neplatí to, že akcie, která je cílem aktivistů, je automaticky dobrou investicí. Nutno si v souvislosti s tím uvědomit, že aktivismus může být i negativním faktorem. V principu by manageři fondů neměli být ve srovnání s managementem firem lépe vybaveni na to, maximalizovat jejich hodnotu – jejich role jako aktivistů roste v podstatě pouze s tím, jak se odlišují zájmy managementu a vlastníků firem. Může tak nastat situace, kdy návrhy fondů nenesou moc potenciálu ke zlepšení, nicméně neustále odvádějí pozornost managementu (extrémem je forma greenmailingu).
Nelze tedy říci více, než že zprávy o aktivismu u konkrétní firmy mohou být dobrým spouštěcím mechanismem – jejich akcie jistě dostávají do zorného pole více investorů. Je ale potřeba analyzovat (i) jak chce aktivista dosáhnout svého (pouhé návrhy na valné hromadě, či přímé vyjednávání s managementem …) a (ii) co vlastně požaduje. Zde jde spektrum od změn ve vedení až po konkrétní restrukturalizační kroky, jako jsou divestice, či naopak tlak na akvizice, změna kapitálové struktury (obvykle vyšší dluh a výplata hotovosti akcionářům), apod. Zejména na tomto druhém konci spektra pak můžeme obvykle čekat nejvyšší potenciál zvýšení hodnoty firmy.