Pokud nejsme zrovna svědky nějaké krize, je široce rozšířené vlastnictví akcií ve společnosti pokládáno za pozitivum. Rozdíly, i mezi rozvinutými ekonomikami, jsou ve smyslu „akcionářské kultury“ ale velké – na jedné straně USA, na straně druhé většina Evropy (s výjimkami jako je Holandsko, či Polsko). Velkou roli při její penetraci společností hrají měkké faktory, jako je obecný postoj k riziku, pohled na soukromé vlastnictví společností, historické zkušenosti, atd. – tj. faktory, které se v čase mění jen velmi pomalu. Pro příklad nemusíme chodit daleko - můžeme zůstat doma.
Podobný problém pálí i Němce - ve srovnání se zbytkem západní Evropy mají málo rozvinuté vlastnictví akcií mezi zaměstnanci firem. Tamní státní úředník ale již ví jak na to. Ne, nechce zvyšovat transparentnost, snižovat pochybný vliv státu v bankovním a korporátním sektoru, upustit od nacionalistických řečí v případě přeshraničních akvizic, nebo přestat házet špínu na fondy rizikových investic. Nechce tedy přestat podkopávat důvěru v samotné vlastnictví akcií a volné obchodování s nimi. Němci místo toho dostanou daňové výhody v případě vlastnictví akcií firem, ve kterých pracují. Konkrétně – podle plánu by několik bank vytvořilo sektorové fondy, do kterých by neobchodované firmy dobrovolně vložily (tj. daly k dispozici) svůj kapitál tak, aby jejich zaměstnanci mohli do těchto fondů investovat. Právě takovýto systém by byl daňově zvýhodněn. Podle plánu by se tak firmy dostaly k úsporám svých zaměstnanců, ti by čerpali výhody vlastnictví akcií, a odbourala by se jedna z velkých nevýhod přímého vlastnictví akcií vlastní společnosti – riziko vystavení se jednomu subjektu jak na straně mzdy, tak na straně úspor.
Ministr práce Olaf Scholz, citovaný FT, pak prohlásil, že zaměstnanci tímto způsobem dostanou férový podíl na úspěchu svých firem. Podobně se vyjádřil ministr financí – uvedené je podle něho způsob, jak zamezit rychle narůstajícímu rozdílu mezi rostoucími zisky a stagnujícími platy (zisky v období 2003 – 2007 rostly o 37%, mzdy jen o 4.3%). Většímu podílu na zisků mezi zaměstnanci totiž brání mimo jiné vysoká míra privátního vlastnictví společností (podle dat z FT více než 80%).
Nechci být falešným prorokem, ani levným kritikem, ale uvedené je podle mne předem odsouzeno k zániku. Je to klasický příklad neúnavné úřednické „podnikavosti“ v oblastech s nejmenší (či zápornou) přidanou hodnotou a sociálně-ekonomického inženýrství, ignorující to, že na problém již existuje jednoduché řešení. Jen mu třeba přestat házet klacky pod nohy a zamyslet se, proč tolik firem zůstává v privátních rukou, proč lidé neinvestují více do již existujících fondů, atd. Rozšířená akcionářská kultura je pak mimo jiné skutečně velmi dobrým lékem i na „nesrovnalosti“ mezi mzdami a zisky (ona je možná nejlepším lékem na „třídní boj“ jako takový). Vytvořit shora ji ale nelze, lze ji ovšem zdařile brzdit.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.