Mezi vámi a vidlemi jsem už jenom já

To sice zní hezky, ale jsou tu ALE. Jednak stát je od toho, aby udržoval pravní prostředí, tedy pravidla hry a určitou společenskou smlouvu, tak aby minimalizoval schopnost bank přesouvat rizika ze své činnosti na jiné a přitom si ponechávat zisky. Transakční náklady by byly neúnosně velké, kdyby si toto musel zajišťovat každý člověk sám. Běžný člověk nemá čas na to vydělávat peníze a zároveň podrobně studovat chování bank. Vzniká tak obrovská informační asymetrie. Proto se de facto oddělily jednotlivé obory - zatímco jeden pěstuje zeleninu, druhý spravuje jeho peníze a dostává od něj tu zeleninu. Pro jednoho člověka je příliš nákladné zvládat obě činnosti naráz. Zároveň i společensky neefektivní. Proto tu musí být autorita státu k tomu, aby udržela pravidla hry a snížila náklady. Pokud by si klient musel sám toto hlídat, náklady pro něj by byly tak vysoké, že by ve finále všechny peníze strčil pod polštář. Čímž by byl celý finanční sektor uplně na draka. Pokud právní síla bank je natolik vysoká, že umožňuje přesun rizika na ostaní jde de facto o negativí externalitu a v tomto případě je dle mne stát oprávněn zestátnit.

jestli jsem to dobře pochopil, tak jeden pohled na banky může být ten, že tyto jsou mimo jiné prostředníkem mezi těmi co mají přebytek peněz a nepotřebují je, a těmi co jich mají nedostatek a jejich potřebu. Jako takové provádí banky odborné zhodnocení vložených prostředků tím, že je půjčují. Problém zmíněný v příspěvku toncka je v tom, že klienti nejsou a ani nechtějí být těmi kdo se zabývají posuzováním způsobu nakládání se svými prostředky svěřenými bankám, protože kdyby chtěli, tak by nepotřebovali banky a dělali by to sami. Protože to ale střadatelé nechtějí dělat, ujali se tohoto úkolu jiní lidé, a to jsou původně majitelé, dnes akcionáři bank. Jenže ti to už dnes také nedělají sami, ale najali si na to jiné lidi, manžery. A teď dochází k tomu, že zájmy všech těch tří skupin jsou v některých bodech shodné (ovšem pouze v některých bodech), ale v jiných se rozcházejí. A rozchází se v jednom zásadním bodě, a to KDO NA ODBORNÉM ZHODNOCENÍ SPOŘENÝCH PROSTŘEDKŮ BUDE KOLIK VYDĚLÁVAT. Jak je vidět, vydělávají na tom všechny tři skupiny, ovšem rozdílnou mírou. Všechny tři skupiny mají zájem vydělat co nejvíc, ale vzhledem k tomu, že manažeři mají nejblíže k nakládání s vloženými prostředky, protože jsou to oni kdo bezprostředně s těmi penězi pracují, mají logicky oni největší šanci urvat co největší část výdělku pro sebe, takže na tom vydělávají nevíc. Je to tím, že každá z těch skupin má jiné možnosti jak ovlivnit tu výši výdělku, a podle mého názoru jsou střadatelé až na posledním místě. Jaké páky mají střadatelé na ovlivnění výše svého podílu? Pokud to dobře chápu, tak hlavní roli zde hraje konkurence a možnost přechodu pro konkurenci, což platí pro všechny střadatele, ale taky je to prakticky jediná možnost pro drobné střadatele. Velcí střadatelé mají možnost si dojednat nějaké individuální podmínky, ale i tak bych to nepovažoval za nějakou extra páku. To akcionáři a majitelé bank mají jiné možnosti, a to pohrozit výměnou managenetu. Tím ale jejich možnosti taky končí. Takže když to shrneme, tak najatý management bank rozhoduje o tom kolik komu nechá z celého balíku výdělku. Střadatelé dostanou tolik, aby aspoň trochu pokryli náklady na inflaci, akcionáři tolik, aby aspoň trochu vydělali a nesestřelili management, a zbytek jde do kapes managementu banky. A co je další důležitý aspekt celé věci je to, že management, kterému prakticky nehrozí žádná ztráta ze ztráty banky, kterou vedou, kromě ztráty zaměstnání, hraje hru, kdy se snaží udržet zisky banky na maximální míře, což s sebou přináší riziko hry na ostří nože. A právě teď došlo k tomu, že banky riziko přestřelily, takže se bankovní systém dostal do problémů. Konec. A to jsem nerozebral tzv. investiční banky jako trochu specifikum. Specifikum proto, že nad nimi nebyl tak tuhý dohled jako nad běžnými komerčními bankami, a zabývaly se jen investováním, sofistikovaným sice, ale stále jen hraním - sázením na burze. Bankovnictví musí být nuda zněl nadpis jednoho článku Paula Krugmana zde: http://www.tyden.cz/rubriky/byznys/svet/paul-krugman-bankovnictvi-musi-byt-nuda_114341.html, a já s ním souhlasím. Podnikat v bankovnictví riskantním způsobem je příliš riskantní pro celou ekonomiku, a zvlášť pokud se to děje ve velkém, a to proto, že na tento systém je navázáno příliš mnoho ekonomiky. A pokud nebudou nějaké regule svazující management bank, tak ten bude mít tendeci riskovat, protože je to jeho přirozenost, abych tak řekl. Regulace fungování bank a rozdělení velkých bank na menší je cesta, kterou bych se já vydal, přestože nejsem velkým příznivcem regulace ekonomiky. Zvlášt bych preferoval regulaci v systému řízení rizik. A to je úloha státu. Jestliže mě stát nutí zákonem, abych používal jedině jeho platidlo, tak za něj taky zodpovídá a zodpovídá za nakládání s ním. Jako perličku na závěr bych rád připojl větu z článku jednoho význačného ekonoma (odkaz bohužel nemohu teď najít), kdy citoval svého studenta, který pracoval pro nějakou velkou investiční banku, jenž se ho po krachu amerických investičních bank zeptal co má teď dělat, jestli si má najít nějakou normální práci.