Malá úvaha na téma Čína…

Mnoho papíru a tiskové plochy v médiích bylo v nedávné době popsáno na téma Čína a „jak to s tou Čínou vlastně bude“. Názory se povětšinou diametrálně liší a oscilují mezi nekritickým obdivem vůči nové ekonomické supervelmoci na straně jedné a skeptickým pohledem na zvenčí nekontrolovatelnou post-komunistickou zemi s občas nepochopitelnými návyky a zvyky.

Akceptuji výhradu, že velká většina těchto analýz byla připravena od stolu někde v Evropě nebo ve Spojených státech a proto jsou jejich závěry občas diskutabilní. O to zajímavější je sledovat studie firem, které nejsou primárně zaměřené na investiční a finanční byznys, ale sledují svět spíše z geopolitického a historicko-politického pohledu. Jedním z nich je STRATFOR.

Jejich názor na budoucí vývoj v Číně má mnoho rovin, dnes se pokusím představit jednu z nich. Čína měla od roku 1980 bezpochyby fenomenální ekonomickou výkonnost. Bohužel, stejně jako předtím Japonsko a jihovýchodní Asie, agresivní hospodářský růst nemůže trvat donekonečna. Japonsko a jih Asie (mimo Číny) se sice z mapy světa neztratili, ale krize v 90. letech minulého století změnily způsob jejich fungování. Hlavní silou, která vedla k jejich pádu byl fakt, že se jim nepodařilo udržet resp. vytvořit volné trhy kapitálu. Tyto země uměle držely cenu kapitálu nízko a vytvářely si tak výhodu nad zeměmi, kde byl kapitál oceněn tržně. Jak si v poslední době všimly i Spojené státy, držet cenu peněz na nesmyslných úrovních nelze stále a ekonomická realita se dříve či později musí projevit. To se podle všeho v tomto okamžiku děje i v Číně.

Podle STRATFOR je tak čínský ekonomický systém z definice inherentně nestabilní. Primárním důvodem zázračného ekonomického růstu Číny je fakt, že zatímco ekonomická liberalizace vedla k růstu disponibilních příjmů, čínská vláda v tom samém období udržovala a stále udržuje téměř stoprocentní kontrolu nad úsporami jednotlivců a firem. Tuto obrovskou masu úspor čínská administrativa směřuje prostřednictvím státních bank do firem, které jsou ve vlastnictví státu a které tento kapitál čerpají za nižších než tržních sazeb. Je neuvěřitelné, jakou míru růstu HDP můžete dosáhnout a jaký počet pracovních míst můžete vytvořit s téměř nekonečnou nabídkou úvěrů s nulovou úrokovou sazbou, bez větších omezujících podmínek, stabilně doplňovaných zhruba miliardou pracovníků.

Stejně neuvěřitelné je, jak neprofitabilní taková země také dokáže být. Současný čínský systém, stejně jako předtím systém Japonska, fuguje na principu masové výroby, maximální zaměstnanosti a vysokého podílu na trhu. Proti tomu stojí zejména americký model, který se snaží maximalizovat výnos z investic prostřednictvím efektivity a optimalizace. Výsledkem je (ať si o tom v tomto okamžiku myslíme cokoliv a souhlasím, že časy se možná mění) stabilnější systém fungování ekonomiky, který je případné krize schopen přežít relativně dobře. Čína je naopak vystavena riziku společenské nestability v okamžiku, kdy se „stroje zadrhnou“ a přijde špatná doba. Číňané se budou bezpochyby bouřit v okamžiku, kdy není práce a kdy se ekonomické podmínky dostanou do extrémní polohy. Není od věci si také připomenout, že z cca 1,3 miliardy obyvatel Číny žije 600 milionů lidí ve městech s denním příjmem zhruba 7 dolarů, zatímco 700 milionů venkovanů a zemědělců má průměrný denní příjem necelé dva dolary. O pravdivosti těchto statistik lze navíc s úspěchem pochybovat – jsou totiž „oficiální“.

Pokračování příště…

(Zdroj: Stratfor)