Je více než ironií, že se NATO zavázalo definovat nový strategický koncept přesně v ten moment, kdy transatlantické vztahy znamenají nejméně od 30. let 20. století. Tento vývoj částečně odráží evropský úspěch. Zatímco po velkou část historie 20. století byla Evropa centrem a hlavním dějištěm pro obě světové války a studenou válku, nyní je povětšinou v míru. Francouzsko-německé spory nahradila širší integrace kontinentu v Evropskou unii, jejíž jádro tvoří právě tyto dvě země. Evropa je do značné míry ucelená a svobodná. Události v jejím rámci nebudou ve 21. století těmi klíčovými.
Ztráta významu Evropy rovněž odráží její neúspěchy. Evropský projekt jde ke dnu. Řecko znamená nejvýraznější problém, který způsobila jeho vlastní marnotratnost a slabé evropské vedení, které mu dovolilo žít nad poměry a znesvětit podmínky, za nichž bylo založeno euro. Krizi však ještě zhoršilo váhání Německa a zpočátku bázlivé reakce ze strany evropských institucí a vlád. Euro by tak mohlo být jednou z obětí.
Již vidíme známky rozšiřování krize do jiných zemí, které, protože si také žily nad poměry, trpí insolvencí, ale vzhledem ke své domácí politice a členství v eurozóně nejsou schopné s ní mnoho udělat. Záchranný balíček z minulého týdne ve výši 750 miliard euro poskytne čas, ale nevyřeší insolvenci, která činí jádro problému. Evropské oživení bude anemické jak v absolutním, tak v relativním pohledu. Evropa je nyní největší světovou ekonomikou, nepatrně větší než USA, ale nebude tomu tak dlouho.
Dokonce už před touto ekonomickou krizí byla Evropa oslabena politickou krizí. Mnoho Evropanů se zamýšlelo nad reformou evropských institucí, ale opakované odmítání Lisabonské smlouvy demonstrovalo, že sjednocená Evropa již není tématem, které by zajímalo širokou řadu jejích obyvatel. Nevýrazné vedení evropských institucí představuje jak příčinu, tak důsledek této ztráty setrvačnosti. Za tímto stavem je drsná realita: Evropané se Evropě téměř nikdy neoddali, převážně z důvodu přetrvávajícího vlivu svého vlastenectví.
Evropská situace se také odráží ve vojenské oblasti. Jen několik evropských států je ochotno věnovat na obranu alespoň 2 % svých rozpočtů a to, za co utratí své peníze, nedává příliš velký smysl. Národní politika a ekonomika diktují, kam potečou výdaje, tudíž dochází k častému překrývání a málo se investuje tam, kde je to zapotřebí. Celek je méně než součet jednotlivých částí.
Evropská politická kultura se vyvíjela způsobem, s nímž je těžší provádět vojenské akce, které přinášejí oběti na životech; americký ministr obrany to popisuje jako „demilitarizaci Evropy – kde veřejnost a politici v širokém měřítku odmítají vojenskou sílu a s ní spojená rizika“. To vše omezuje budoucí roli NATO, protože NATO má smysl hlavně coby expediční síla v nejistém světě, ne jako stabilní armáda na stabilním kontinentě.
Čas a demografie tuto situaci nezlepší. Evropská populace se ustálila na přibližně 500 miliónech a rychle stárne. Předpokládá se, že do poloviny tohoto století se procento evropských dospělých nad 65 let zdvojnásobí. Bude méně lidí ve vojenském věku; menší počet lidí bude pracovat, aby podpořil důchodce.
Kombinace strukturálních ekonomických chyb, politické provinčnosti a omezených vojenských možností urychlí oslabení vlivu Evropy. Slabší Evropa bude mít menší hlas i roli. NATO již nadále nebude partnerem v nouzi pro americkou zahraniční politiku. Namísto toho budou USA přicházet s koalicemi ochotnými potýkat se se specifickými výzvami. Tato seskupení budou občas zahrnovat evropské země, ale málokdy, pokud vůbec, se budou USA spoléhat buď na NATO, nebo na EU jako celek. Zdá se, že čas Evropy jako hlavní světové mocnosti ve 21. století končí ještě předtím, než skutečně začal.
Autorem článku napsaného pro Financial Times je Richard Haass, prezident Council on Foreign Relations a autor „War of Necessity, War of Choice: A Memoir of Two Iraq Wars“.
(Zdroj: Financial Times)