Před časem mne zaujala zpráva, že ve Venezuele bylo policií zadrženo asi 40 řezníků - čelili obvinění ze spekulace s cenami hovězího. Řezníci ale tvrdí, že mají stejný problém, jako mnoho dalších průmyslových odvětví: vládní kontrola cen (tedy tlak na jejich snižování) eliminovala ziskové marže a následně i produkci samotnou. Samotné zatýkání pak přimělo i zbytek těch, kteří se k hovězímu dostali, k ukončení jeho prodeje ze strachu, že skončí za mřížemi. Konkrétně vláda nařídila, že řezníci mohou účtovat 17 bolivarů za kilogram hovězího masa; řezníci tvrdí, že za něj musí platit 14 bolivarů a rozdíl jejich náklady nepokryje. Chavezova socialistická vláda tak u mnoha základních potravin pokračuje v boji proti "divokému kapitalismu". Efektivitu tohoto boje dobře demonstruje to, že Venezuela byla, co se týče produkce hovězího masa, soběstačná ještě v roce 2003, loni ale bylo 52 % jeho domácí spotřeby dovezeno.
Nad Hugovými revolučními kousky se dá v teple našich demokracií a nabytých supermarketů (nejen hovězím) dlouze a hlavně pohodlně filozofovat. Pokud pak chceme skutečně pustit proud myšlenek tímto směrem, není na škodu si uvědomit, že tyto Hugy produkuje a sílu jim dává velmi nespokojená společnost. Asi tak nespokojená, jako je nyní například společnost v Řecku, nebo tak nespokojená, jak moc budou za čas nespokojeni lidé v mnoha dalších evropských zemích. Vazba mezi zhoršující se ekonomickou situací a rostoucí poptávkou po radikálních, rychlých a jednoduchých řešeních, které ovšem nebudou bolet, je přitom velice pevná. Zmiňovaný typ řešení je ale bohužel synonymem pro extremismus – levý, či pravý, ve svém důsledku je to jedno.
Zájemcům o detailnější vhled do problému by mohla přijít zajímavá studie „The OECD’s growth prospects and political extremism“ (Markus Brückner, Hans Peter Grüner, 2010). Její autoři jsou vědci a jako takoví mají rádi čísla. Na vzorku 16 zemí OECD (jejich dat týkajících se více než tří desetiletí) odvodili, že pokles ekonomického růstu o jeden procentní bod v průměru vede k nárůstu podílu volebních hlasů pravicových, nebo nacionalistických stran o jeden procentní bod. Za zdůraznění stojí, že podle těchto i jiných autorů nehraje ani tak roli úroveň HDP, jako tempo jeho růstu – tedy to, jak se životní úroveň zlepšuje/zhoršuje, ne kde je. Onu citlivost na její změnu mimo jiné určuje příjmová nerovnost – země s velmi nerovnoměrnými příjmy vykazují nižší senzitivitu na pokles HDP, země s vyrovnanějším rozdělením příjmů na pokles HDP o jeden procentní bod mohou reagovat zvýšením podílu extremistů až o dva procentní body. Dejme si to do souvislosti s tím, že například některé odhady poklesu řeckého HDP v závislosti na jeho úsporných programech převyšují 10 %. Soudě podle transparentů z tamních demonstrací v této zemi spíše hrozí spíše příklon do leva. Ale jak jsme psal, v konečném důsledku je to jedno, jaký šat si nový Hugo případně oblékne.
Z evidentních důvodů je nyní možno v médiích zaznamenat řadu názorů typu „velmocenská role Evropy je u konce, nic důležitého světu již nepřinese a neukáže“. Pokud tomu tak bude, možná budeme mít štěstí – o Švýcarsku, Finsku, Nizozemí a mnoha dalších zemích se v médiích moc často nemluví, jsou to malé a „nudné země“, protože to tam funguje a „nic se neděje“ - co by mnozí dali za to, kdyby tam mohli žít. Kvůli ekonomickým problémům, které se mohou ještě znatelně prohloubit, by ale Evropa za pár let celému světu ještě mohla něco „ukázat“ – třeba jak se vypořádat s „divokým kapitalismem“ a jeho „řezníky“.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.