Měli bychom se více obávat inflace, nebo deflace? Finanční trhy zatím vysílají smíšené signály. Klesající výnosy amerických státních dluhopisů naznačuje strach investorů z hospodářské stagnace a deflace, rostoucí cena zlata naopak poukazuje na riziko překotné inflace.
Hodnocení situace záleží na konkrétním trhu a na časovém horizontu. Z výsledků online diskuze 50 předních světových ekonomů na fóru týdeníku The Economist vyplývá, že ve velkých rozvinutých ekonomikách v krátkém období hrozí deflace, zatímco inflace bezprostředně straší mnoho rozvíjejících se trhů a dlouhodobě i vyspělé země. To ostatně potvrzují i statisky (index spotřebitelských cen vzrostl v USA v dubnu o pouhých 0,9 %, což je nejméně za 40 let, v eurozóně o 0,7 % a v Japonsku došlo k 1,5% poklesu).
K tomu je třeba připočíst stagnující růst peněžní zásoby a úvěrů, vysokou nezaměstnanost a velkou mezeru mezi potenciálním a skutečným výstupem ekonomik. V eurozóně navíc domácí poptávku oslabí úsporná opatření.
Deflační scénář představuje mnohem větší nebezpečí než většina forem inflace. Při klesajících cenách spotřebitelé odkládají nákupy v naději ještě výhodnější podmínky v budoucnu, čímž ekonomiku odsuzují k začarovanému kruhu slabé spotřeby a klesajících cen. V těžce zadlužených zemích navíc klesající ceny zvyšují reálné břemeno splátek. Boj s deflací je navíc z hlediska měnové politiky nepoměrně obtížnější úkol, jak naznačuje zkušenost Japonska, které s tímto fenoménem zápasí už dvacet let.
Sečteno a podtrženo, všechny tři velké centrální banky (americká, evropská a japonská) by se v budoucnu měly obávat stagnujících cen, což znamená, že základní úrokové sazby by mohly na současných nízkých úrovních zůstat léta. To by ale vyvolalo problémy jinde. Nízce úročený kapitál z rozvinutých trhů začne proudit jinam a zdravější emerging markets budou mít potíže s udržením stability.
Řada rozvíjejících se zemí už se s rizikem přehřátí potýká. Jejich inflační očekávání jsou navíc méně stabilní, takže ceny mohou přes noc vyletět nahoru. To si žádá restriktivnější měnovou politiku, s níž už začaly Malajsie a Brazílie. Ta nejvýznamnější rozvíjející se ekonomika – Čína – však svoji měnu váže na americký dolar, což omezuje schopnost tamní centrální banky zvednout úrokové sazby. Ostatní státy se navíc obávají, že i malé zvýšení sazeb způsobí prudkou apreciaci jejich měny.
Právě to je ale podle The Economist nezbytným předpokladem opětovného “vyvážení“ světové ekonomiky, jež oslabeným a zadluženým zemím dovolí uniknout z pasti deflační spirály. Proti náhlým pohybům kapitálu by měla být nasazena omezení finančních toků, jak to znovu připouští i jinak volnomyšlenkářský MMF. Ani to však není všelék. A cenou za to, že se dnes rozvinuté ekonomiky vyhnou deflaci, by mohl být zítřejší krach na emerging marktes.
(Zdroj: The Economist)