Ovlivní běloruské touhy po menší závislosti na ruské ropě, ukrajinská snaha vydělat a gambit litevské vlády ve sporu s provozovatelem jediné rafinerie v Pobaltí energetickou bezpečnost České republiky?
Alexandr Lukašenko není poslední dobou v Moskvě nejvítanějším hostem. „Nedostal jsem ani kůrku od suchého chleba,“ stěžoval si stárnoucí diktátor Vladimiru Putinovi v oficiálním přepisu jejich rozhovoru, když se ho ruský premiér nedávno zeptal na výsledek audience u prezidenta Medveděva. V populárním ruském animovaném pořadu Mult ličnosti se běloruský prezident stále častěji stává terčem všeobecného posměchu. Třeba když si v „Chcete být milionářem“ přeje místo nápovědy 50-50 raději svých oblíbených 98 % na 2 % s dovětkem, že je tak zvyklý z domova. Korunu všemu nasadil Lukašenkův dvoudílný portrét vysílaný minulý měsíc ruskou státní televizí NTV, nazvaný v narážce na americký film Kmotr (v angličtině Godfather) Godbaťka.
Moskvě s Lukašenkem došla trpělivost. Odmítl podepsat novou Smlouvu o kolektivní bezpečnosti, neuznal nezávislost Jižní Osetie ani Abcházie, a navrch poskytl politický azyl svrženému kyrgyzskému satrapovi Kurmanbeku Bakijevovi. Ruské vedení tedy přistoupilo k reálnému zprovoznění rusko-běloruského „společného státu“, a to skrze proces hospodářského pohlcení.
Na začátku dubna uvalily ruské úřady exportní clo na rafinované ropné výrobky a petrochemickou nezpracovanou produkci směrující do Běloruska. Již o několik měsíců dříve byla také zavedena exportní cla na surovou ropu. Pod pohrůžkou okamžitého zastavení dodávek běloruským rafineriím Moskva přinutila Minsk toto opatření přijmout a uznat v mezivládním protokolu. Výše uvedená cla se týkají 15 milionů tun ruské surové ropy z celkového množství 21 tun dodávaného každoročně běloruským rafineriím. Oněch 15 milionů tun přitom Bělorusko zpracovává a s tučným ziskem vyváží, zbývajících šest milionů jde na domácí spotřebu. Podle Mezinárodního měnového fondu Minsk kvůli clu ročně přijde o víc jak dvě miliardy dolarů, což představuje zhruba 10 % příjmů státního rozpočtu.
Lukašenko se od té doby snaží diverzifikovat (dosud dovážel výhradně ruskou ropu), a proto se obrátil na svého přítele Huga Cháveze. Ten přispěchal ochotně na pomoc a v dubnu dorazila do Běloruska první dodávka 80 000 tun ropy typu Santa Barbara až z daleké Venezuely. Dostat ji do vnitrozemského státu, když nejbližší přístavy s vhodnými terminály jsou stovky kilometrů vzdálené, však není nejjednodušší záležitost. Jak napsal komentátor serveru BelGazeta: „Funkcionáři zvyklí na kancelářské podmínky budou muset při hledání optimální trasy dodávek do běloruských rafinerií obnosit nejeden pár gumáků.“
Běloruští stratégové nakonec pro první várku zvolili ukrajinský přístav Oděsa, odkud černé zlato putovalo po železnici až do rafinerie Mozyr. A další tankery měly následovat. Jak ale poznamenal zástupce šéfa společnosti Belnaftachim, odpovědné za přepravu suroviny, logistická stránka celé operace není „zcela úplně úspěšná“. Zaprvé musel být čtvrtý tanker kvůli nedostatečné kapacitě terminálu v Oděse přesměrován do estonského přístavu Muuga a zadruhé přišlo celé dobrodružství Bělorusy poměrně draho. Za tunu Santa Barbary totiž v květnu zaplatili 656 dolarů, přičemž cena dovezené ruské ropy mezi lednem a květnem činila 394 dolarů za tunu.
Dovoz ropy prodražují nutnost čekání u přetížených bosporských úžin i mnohé překládání nákladu z jednoho dopravního prostředku na další. Bělorusku se však jeho sousedé rozhodli pomoci. Ukrajinský velvyslanec v Minsku veřejně zmínil možnost poskytnutí slevy na přepravní poplatky, o tomtéž hovořil v dubnu i litevský premiér. Politici ze všech tří zemí svorně tvrdili, že přeprava venezuelské ropy je „uskutečnitelná“. Ekonomickou stránku věci však z dostupných informací nelze jednoznačně zhodnotit. Hutná venezuelská Santa Barbara je sice o dost dražší, avšak oproti vysoce sirnaté ruské ropě typu Urals nabízí daleko větší výnos (až o 20 %) při výrobě benzínu, kerosinu (palivo pro letadla) a v Evropě oblíbeného dieselu. Lukašenkovi by v jeho snahách o snížení běloruské závislosti Rusku každopádně pomohla jedna věc – využití existující ropovodní infrastruktury, díky níž by odpadla drahá přeprava po železnici.
A právě u ropovodů běloruský diktátor narazil, stejně jako mnoho jiných politiků ze střední a východní Evropy, kteří se o totéž pokoušeli před ním. Z letmého pohledu na mapu je patrné, že jako nejjednodušší se nabízí varianta přepravy přes lotyšský terminál Ventspils, nebo litevský terminál Butinge, k nimž vede dnes již nepoužívaná severní větev ropovodu Družba (Rusové přerušili dodávky postupně v letech 2003 a 2006 a ropu přesměrovali s pomocí nově postaveného ropovodu BTS-1 do svého přístavu Primorsk). Tato cesta by vyžadovala pouze minimální investici do technického vybavení potrubí, jelikož by bylo třeba uzpůsobit ho tak, aby pumpovalo surovinu opačným směrem, než bylo původně zamýšleno. Má to ale háček. Část ropovodu je na ruském území a pro rekonfiguraci na „zpětný chod“ by bylo třeba získat souhlas ruského operátora (společnosti Transněfť), který ho z pochopitelných důvodů nikdy nevydá.
Litevci navíc dávají přednost variantě, při níž by ropa nejdříve doputovala do terminálu v Klajpedě, odkud by musela být opět naložena na vagony a teprve poté dopravena do novopolocké rafinerie na severu Běloruska. Jednak by tak odpadly náklady na obrácení toku na trase Butinge-Novopolock, a hlavně to litevskému kabinetu umožňuje přitlačit na společnost Orlen, provozovatele jediné rafinerie v Pobaltí Mažejku, která už je delší dobu pro ztrátovým aktivem (právě v důsledku výpadku zásobování levnou ruskou ropou v roce 2006) a která je nyní zásobována hlavně přes Klajpedu.
Koncern Orlen usiluje o koupi mořského terminálu v Klajpedě, aby tak snížil náklady dodávek ropy pro Mažejku. Litevská vláda se však zdráhá vzdát se kontroly nad strategicky významným aktivem ve prospěch zahraniční společnosti a hrozí, že dodávky do Mažejku přes Klajpedu přiškrtí na úkor venezuelské ropy, kterou zas na oplátku slíbil Lukašenko zpracovat ve svých rafineriích a poslat Litevcům zpět. zas vyhrožuje, že v případě, že bude muset ztrátový podnik v Mažejku dále dotovat, prodá rafinerii bez okolku Rusům, což je pro všechny tři bývalé sovětské republiky děsivá představa.
Neméně komplikované politické tanečky Lukašenka potkaly i na Ukrajině, kde by běloruský prezident velmi rád využil ropovod Oděsa-Brody (na obrázku vyznačen modře). Ten je ale momentálně využíván ruskými společnostmi TNK a v opačném směru. Ani v tomto případě proto Lukašenko nemá šanci uspět, alespoň v nejbližších letech.
K pochopení původu celého problému je třeba zastavit se u tohoto pozoruhodného ropovodu, který lze s trochou nadsázky označit za pomníček ukrajinské i středoevropské energetické bezpečnosti. Ropovod Oděsa-Brody byl dokončen v roce 2002, přičemž se jednalo o první etapu velice ambiciózního projektu, jenž měl dále pokračovat do polského Plocku a odtud do přístavu Gdaňsk. Šlo o podnik, jehož podstatou bylo nabídnout středoasijským ropným státům alternativní cestu pro jejich vývoz, která by směřovala mimo území Ruska. Ropa se měla přepravovat přes Kaspické moře, pak potrubím ke gruzínskému pobřeží, odkud by ji tankery dovezly do Oděsy.
Podle některých ekonomů se tak komplikovaná a drahá trasa zrodila spíše na základě politického, nikoli ekonomického kalkulu, s cílem snížit závislost střední a východní Evropy na ruské ropě. V Brodech se totiž potrubí napojuje na ropovod Družba, který dále pokračuje na Slovensko, do Maďarska a České republiky.
Projekt však ztroskotal na dvou vzájemně souvisejících faktorech: přípojka do Plocka nebyla nikdy dokončena a Polákům a Ukrajincům se nepodařilo sehnat pro ropovod o kapacitě 9 mil. tun ročně dostatek suroviny (z Ázerbájdžánu a Kazachstánu). Definitivní ránu původnímu záměru zasadila v roce 2004 britsko-ruská společnost TNK-BP, která u ukrajinského vedení prolobbovala převrácení toku, a skrze potrubí tak dodnes proudí ruský Urals do Oděsy, čímž byl smysl celého ropovodu postaven na hlavu. Ruská ropa navíc touto cestou zásobuje nedávno zmodernizovanou rafinerii v Oděse patřící Lukoilu.
O obrácení toku na trase Oděsa-Brody a návratu k původnímu záměru se už hovořilo na mnoha konferencích. Namátkou jmenujme prosinec 2006, kdy s možností zásobovat touto cestou rafinerii v Kralupech nad Vltavou, která je jako jedna z mála v okolí schopna méně sirnatou kaspickou surovinu efektivně zpracovat, přišel tehdejší ukrajinský prezident Juščenko; nebo léto 2008, kdy došlo k prudkému snížení toku v Družbě a k výpadku dodávek do ČR. Tehdy již byly dojednány tankery z Ázerbájdžánu a přechod na reverzní režim byl na spadnutí. Tuto snahu však torpédovala tehdejší premiérka Tymošenková, jelikož se šéfové společnosti Pryvat, která měla dopravu zprostředkovat, hlásili k znepřátelenému táboru prezidenta Juščenka. Doslova směrodatný byl často tlak Ruska, které má pochopitelně zájem na zachování současného stavu. Svoji roli také sehrál nezájem ze strany americké administrativy, která vehementně podporovala v podstatě konkurenční ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan přepravující ázerbájdžánskou a kazašskou ropu z kaspické oblasti k tureckým břehům Středozemního moře.
Rusové se však stejné rozhodli nic neriskovat a zbavit se závislosti na „problémových“ tranzitních zemích. Od roku 2007 staví ropovod BTS-2 (viz obrázek níže), který se na Družbu napojuje těsně před Běloruskem a ústí v přístavu Usť-Luga a který efektivně zlomí běloruský monopol na kontrolu přepravy ruské ropy západním směrem. Jeho dokončení, plánované na rok 2011, by mohlo mít pro Lukašenka i ostatní státy střední a východní Evropy vážné důsledky. K vytížení BTS-2 bude třeba přesměrovat až 30 mil. tun ropy ročně (z čehož vyplývá ztráta výnosů z tranzitních poplatků pro Bělorusko i Polsko) a Rusko pak prakticky přestane potřebovat využívat padesát let starou Družbu a starat se o osud potrubí Oděsa-Brody (jak to otevřeně přiznal vicepremiér Igor Sečin při zahájení stavby BTS-2).
Jestli k nám ropa poteče i po roce 2011 je otázkou. Jisté je, že starobylá Družba potřebuje místy obrovské investice do údržby a že je budou muset uhradit právě tranzitní státy. Poplatky za přepravu rostou a může se stát, že kdysi levnější ruská ropa z Družby bude jednou stejně drahá jako ta dopravená z ropovodu IKL/TAL, který k nám surovinu přivádí z italského Terstu (TAL) přes německý Ingolstadt (IKL).
Možná, že tento den se blíží. Podíl Družby na ropě dovezené do ČR již nějakou dobu konstantně klesá: z více než 75 % před několika lety na 58 % v loňském roce. Děje se tak hlavně kvůli společnosti , která v České rafinérské drží 16,3% akcií. Podle HN již od začátku roku přesunula drtivou většinu nákupů právě do italského terminálu v jaderském moři. Ostatní akcionáři České rafinérské, a ENI, zatím s navyšováním podílu dopravy přes IKL/TAL nepočítají. Zčásti to je kvůli tomu, že si vlastníci TAL, mezi které patří i ENI a , účtují vysoké přepravní poplatky, a zčásti i proto, že kapacita tohoto stařičkého ropovodu je již dost vytížená. Platí však, že jak tak ENI mají v případě nutnosti dopravit zvýšené množství ropy ze západu oproti výhodnější postavení.
Vyjednávací pozice Ruska bude každopádně v budoucnu sílit, takže bude moci i za relativně levnější produkt z ropovodu požadovat světové ceny. Alternativou by mohla být právě kaspická ropa dopravená po trase Oděsa-Brody, avšak dosavadní vývoj příliš optimismu nevzbuzuje. Ukrajinci jsou v této otázce neoblomní a mají vše dobře spočítané. Svědčí o tom vzkaz, který před pár týdny dresoval Bělorusům ukrajinský ministr spojů Konstantin Jefymenko: Buď zajistíte plné využití kapacity ropovodu (tj. seženete 9 mil. tun dodávek ročně), nebo budete platit dál za železnici. Ukrajincům se jinak vyplatí vybírat poplatky za přepravu z Brod do Oděsy od společnosti TNK-BP, která dokáže ropovod patřičně vytížit. Lukašenko ale letos může počítat s maximálně jedním milionem tun Santa Barbary (a to plánoval čtyři). Diverzifikace zkrátka není žádný med, ani pro Godbaťku.
(Zdroje: BelGazeta, Interfax, Reuters, KBC Securities, Eurasia Daily Monitor, HN)