Rozpočtová a finanční krize Řecka je fenoménem, který se v posledních několika měsících usadil v globálním mediálním prostoru a vytrvale jej odmítá opustit. Téměř všichni komentátoři na něj nahlíží zejména z finančního pohledu a velké většině z nich proto také vychází jen jeden jediný (logický) výsledek – Řecko to má spočítané. Jen málokdo z nich se však na celou situaci dívá z pohledu geopolitického. Jednou z mála vyjímek je institut STRATFOR, který v jedné ze svých posledních analýz nabízí poměrně osvěžující náhled na celou situaci. Příjemné čtení…
Tolik pozornosti, kolik si minulé úterý zasloužili aténští legislativci, na ně nebylo upřeno přibližně 2,000 let. Zpravodajské pokrytí hlasování o důvěře vládě, konané v Aténách dne 21. června 2011, zcela pohltilo globální finanční trhy. Celé hlasování bylo přenášeno živě na téměř všechny „24/7“ finanční a zpravodajské televizní kanály a webové odkazy na on-line vstupy z tohoto hlasování zaplavily internet. Vláda hlasování ustála a premiér George Papandreou tak získal politickou autoritu k jeho snaze protlačit další dávku úsporných opatření, diktovaných zástupci a institucemi Eurozóny. Parlamentní hlasování o těchto opatřeních je plánováno na 28. června letošního roku.
Míra pozornosti, upřené na toto hlasování, však do značné míry nafukuje jeho důležitost. Do značné míry tak novinářům uniklo, že Řecko představuje 2,5% HDP celé Eurozóny a přímá expozice jejich jednotlivých členů na tento přímořský stát je „řiditelná“. Tato mediální fascinace Řeckem je tak jenom logickým pokračováním trendu přehánění v připisování významu jednotlivým událostem a nadhodnocování dopadu signálů od tzv. „kanárků v uhelném dole“.
Po roce a půl sledování vývoje krize státního dluhu v Eurozóně bychom proto měli jednu myšlenku uložit spolehlivě k ledu: žádná událost, krize nebo rozhodnutí nezpůsobí okamžitý kolaps Eurozóny. Natolik komplikovaný systém finančních a monetárních vztahů se nerozpadne za den, měsíc nebo rok.
„Vzhledem k tomu, že Eurozóna je v zásadě politický projekt, pouze radikální rozvolnění politických vazeb - které váží jednotlivé členské státy do měnové unie - mohou vést k jejímu rozpadu či fundamentální modifikaci“.
Členské státy Eurozóny se při řešení krize ukázaly jako vysoce flexibilní a kreativní. Tři země dostaly finanční pomoc navzdory tomu, že „evropské“ smlouvy tento způsob finanční asistence zakazují. Záchranný fond – European Financial Stability Fund (EFSF) – byl založen jako de facto off-shore finanční instituce se sídlem v Lucembursku tak, aby nebyl v dosahu kontroly evropských institucí a nedošlo k porušení vnitrounijních paktů. Evropská centrální banka během krize svá pravidla „ohnula“ opakovaně. V jejím průběhu přijala jako kolaterál v současnosti nejhůře hodnocené státní dluhopisy a opakovaně nakupovala státní dluhopisy přímo na finančním trhu. Stále navíc existuje možnost, že jak ECB tak EFSF dostanou pravomoc kupovat státní dluhopisy napřímo – a je nabíledni, že jakmile tato potřeba vyvstane, ani jedna z institucí s jejím využitím nebude váhat.
Skeptici argumentují, že právě díky faktu „politického zadání“ při vytváření EU jsou její ekonomické základy fundamentálně chybně postavené. Ojedinělý ekonomický nebo politický šok – například kolaps řecké vlády – by tak mohl přispět k rozpadu celého bloku tím, že odhalí záplavu ekonomických problémů doutnajících pod povrchem. Naopak. Právě proto, že je Eurozóna politickým projektem, pouze fundamentální geopolitické změny v rámci Evropy ji mohou oslabit. A navíc, čím palčivější a naléhavější je současná ekonomická krize, tím je větší pravděpodobnost, že členské státy Eurozóny najdou flexibilní prostředky jak jí čelit. Již mnohokrát jsme toho v nedávné minulosti byli svědky. Tato šikovnost je navíc v přímém protikladu k zdlouhavým jednáním, která provázela ratifikaci Lisabonské smlouvy. Je to nad slunce jasnější – není v zájmu nikoho vytvořit krizi, která by hrozila rozšířením na celý kontinent, či za jeho hranice.
Pokud tedy všechno ostatní selže, ECB bude prostě „tisknout“ peníze. Myšlenka, že by se ECB aktivně podílela na svém zániku jenom proto, že je oddaná své nezávislosti či cílování inflace na 2% je ryze teoretická a nebere v úvahu skutečné chování ECB v posledních 24 měsících.
Tato analýza nás tak přivádí ke dvěma závěrům. Tím prvním je, že Eurozóna se ani uprostřed vážné dluhové krize nerozpadne. Je v zájmu všech členských států vytrvat a tuto krizi vydržet. Změna podmínek členství sice není v nějakém budoucím období vyloučená, ale pokoušet se o takovouto změnu uprostřed krize (navíc takové, která by se mohla nekontrolovatelně rozšířit) není logické ani praktické.
Druhým závěrem je, že v Evropě aktuálně probíhající fundamentální politické změny – například oslabování vlivu NATO, regionalizace bezpečnostních aliancí a zejména tvořící se Rusko-Německé spojenectví - jsou pro budoucnost evropského kontinentu mnohem důležitější, než hlasování o důvěře řecké vlády. Vzhledem k tomu, že Eurozóna je fakticky politickým projektem, pouze oslabování vazeb spojujících jednotlivé členské státy do měnové unie může být tím, co EU potenciálně přivede na kolena a povede k její modifikaci nebo rozpadu.
Vzhledem k výše řečenému jsou také všechny tyto fundamentální posuny mnohem důležitější, než řada tzv. „varovných signálů“ – expozice investorů na CDS s vazbou na Řecko, domnělý „tajný záchranný plán ECB“ prostřednictvím mechanismu 2 nebo jakýkoli další indikátor, který komentátoři použijí jako důkaz pro tvrzení, že Eurozóna se rozpadne „přes víkend“ nebo „ke konci roku“.
V Evropě nyní dochází k monumentálním geopolitickým posunům a nemáme jediný důvod se domnívat, že Řecko je v jejich centru. Mnohem zajímavější je zjištění, že pozornost – jak ve smyslu rizik, tak jejich řešení – je i nadále soustředěna na a) krátkodobé efekty a b) jednotlivé události. Tento krátkozraký náhled je částečně způsoben neschopností členů Eurozóny, zejména Německa, nabídnout dlouhodobé řešení nebo plán. Volání po vyřešení fundamentálních strukturálních nerovnováh mezi severní a jižní Evropou jsou velmi sporadická a je jich málo. Tato zamlklost je tak sama o sobě znamením, že Berlín prozatím nemá dlouhodobé plány – na jednu stranu může jít o hrubé podcenění situace, na straně druhé pak možná o varování, že Německo svoji budoucnost s Eurozónou nad rámec konce této dekády příliš nespojuje.
Eurozóna se rozhodně současnou krizí nějak protrpí – již mnohokrát ukázala, že má nástroje a flexibilitu k tomu, to udělat. Otázkou bez odpovědi je zatím úvaha, co plánují Evropané a zejména Němci udělat s evropskou bezpečnostní a politickou architekturou v delším období? Odpověď na tuto otázku však rozhodně neleží v databázích Eurostatu nebo Bank of International Settlement, tím méně pak ve zpravodajství non-stop vysílajících finančních televizních kanálů.
Zdroj: STRATFOR