Co se stalo? Nebudu již komentovat stokrát komentované chyby v minulosti, ale dovolím si poznámku, proč se evropští „decision makers“ rozhodli, jak se rozhodli. Osobně bych preferoval variantu, aby bez prodlení (k němuž bohužel došlo) do Řecka nastoupil okamžitě Mezinárodní
měnový fond (MMF) a ve svojí režii se pokusil zachránit, co se dá. Sice zdaleka není jisté, zda by mohl uspět, ale byl by to standardní postup. Evropští „decision makers“ (budu používat tento anglický termín, neboť nejde jen o politiky, ale také o vedení centrálních bank, zejména ECB, a úředníky Evropské komise) se rozhodli, že vše poběží pod jejich taktovkou, s podporou MMF. Měli pro to dva důvody, jeden objektivní, druhý subjektivní. Objektivní: Zřejmě právem se obávali možnosti přenosu nákazy na další země a chtěli ukázat, že EU/Eurozóna svojí silou dokáže Řecko podržet. Subjektivní: Naštěstí s tím nemám vlastní zkušenost, ale když se člen rodiny stane závislý na drogách, ostatní se mu prý snaží téměř za každou cenu pomoci. V drtivé většině případů prý ale marně, nejprve tu vůli musí najít drogově závislý sám. Podobně v případě Řecka „decision makers“ chtěli nemocnému za každou cenu pomoci, nepřipadá přece v úvahu, aby „člen rodiny“ byl ponechán bez pomoci. Možná takové uvažování někomu může připadat zvláštní, ale řada lidí na významných postech v Evropě to tak opravdu vnímá. Výsledek je, že se všichni snaží zabránit dalšímu kolapsu (rozuměj: splátce, na kterou dlužník nemá, tj. bankrotu) a nezbývají síly, nebo snad chybí vůle, řešit dlouhodobý problém Řecka, a tím je jeho nekonkurenceschopnost.