„Objem amerických státních dluhopisů v držení Číny klesl na nejnižší úroveň od roku 2008. Tím se prodlužuje jeho soustavný několikaletý pokles, jelikož Peking ve světle prohlubujícího se geopolitického napětí diverzifikuje své rezervy, snižuje expozici vůči volatilitě sazeb a rekalibruje finanční vazby s Washingtonem“. Na X to tvrdí Infoindata a i když to vše zní logicky, je to jinak.
Nedávno jsem se tu rozepsal o tom, že podle některých názorů má Evropa páku na Spojené státy díky tomu, že vlastní velký objem amerických vládních dluhopisů. Jenže takový argument ignoruje to, že podobné investice se neobjevují samy o sobě, ale jsou nedílnou součástí toho, jak se daná ekonomika chová na rovině exportů a importů. Tedy na rovině obchodní bilance. Jednoduše řečeno – pokud nějaká země spotřebovává méně, než vyrobí, a nechce svou výrobu snižovat (snižovat zaměstnanost), musí přebytky vyvézt. A na to musí tomu, kdo si je koupí, půjčit.
Ze strany Evropy, nebo třeba Číny (viz níže) tak nákupy a držení amerických dluhopisů nejsou nějakou charitou. Jsou nutností. Stejně, jako je pro Američany nutností se vůči světu zadlužovat, pokud chtějí spotřebovávat více, než vyrobí. Výraznější prodeje amerických dluhopisů ze strany Evropy, nebo Číny by pak měly mimo jiné dopad na měnový kurz a to by přímo promlouvalo do jejich schopnosti vyvážet (a schopnosti/ochoty Spojených států dovážet).
V nedávném Víkendáři jsme pak přinesli úvahu nad tím, že nějaký prudký evropský „exit“ z amerických vládních dluhopisů by navíc pravděpodobně vedl k poklesu jejich ceny. A tudíž ke ztrátám těch, kteří by taková cenné papíry v Evropě (i jinde) ještě drželi. Navíc by bylo těžké v Evropě nějak koordinovat takové prodeje, protože dluhopisy Spojených států jsou drženy ve všech možných bankách a finančních institucích.
Vše se dá říci i tak, že jak obchodní přebytky a deficity, tak tok úspor (dluhy a pohledávky) jsou ve světě tvořeny společně oběma stranami těchto vztahů. Dlužníky i věřiteli, zeměmi s přebytky i deficity. A na tyto vztahy nejde nasazovat zjednodušené představy, či dokonce sny o tom, že někdo tam má navrch a má na toho druhého nějakou páku a podobně. Proti onomu pohledu tvrdícímu, že Evropa má na USA dluhopisovou páku, by se tak dalo tvrdit, že Spojené státy mají na Evropu (a Čínu) zase páku spotřební. Tedy že jejich poptávka pomáhá držet nahoře evropskou, nebo čínskou zaměstnanost.
Určitých zmatení je v této oblasti docela dost. Jedno z nich jsem citoval v samotném úvodu. Ekonom Michael Pettis k němu na X píše:
„Je pravda, že titulek, který tvrdí, že se Čína zbavuje aktiv denominovaných v amerických dolarech, je zajímavý. Mnohem více, než titulek, který tvrdí, že Čína naopak neustále zvyšuje své portfolio aktiv v amerických dolarech. Ve skutečnosti Čína ale skutečně neustále zvyšuje objem svého portfolia aktiv denominovaných v americké měně. To by mělo být zřejmé i z jednoduché matematiky:
Víme, že cizinci kupují obrovské množství amerických aktiv (protože USA vykazují obrovské obchodní deficity). A víme, že Čína také získává obrovské množství zahraničních aktiv (protože Čína vykazuje obrovské obchodní přebytky). Pokud by se Čína skutečně zbavovala aktiv v amerických dolarech, byli bychom svědky masivních dislokací na jiných trzích“.
Pokračování zítra.