Dejme tomu, že ve Spojených státech dojde k výraznému růstu inflačních tlaků, Fed zvedne sazby a nahoru půjdou i výnosy amerických vládních dluhopisů. Takový scénář, či jeho vidina, by zřejmě spustily úvahy o posilování dolaru. Což je logické – vyšší sazby by lákaly do USA více kapitálu a ten by táhl nahoru měnový kurz. Jenže zrovna tak můžeme logicky tvrdit, že vyšší inflace (ve srovnání s předchozími očekáváními) by měla znamenat větší „znehodnocení“ dolaru. A tudíž naopak jeho oslabování. Lze tyto dva pohledy nějak skloubit?
Pokud se zeptáme Googlu, respektive jeho umělé inteligence, na vztah mezi sazbami a měnovým kurzem, řekne nám, že vyšší sazby v zemi A ve srovnání se zemí B budou znamenat posilování měny A. Tedy běžně přijímaný, široce rozšířený pohled. Pokud se zeptáme na tzv. Mezinárodní Fisherův efekt (IFE), dozvíme se, že vyšší sazby v zemi A znamenají oslabování její měny. Na trzích a v investičních diskusích přitom naprosto dominuje první pohled. Ale logika Fisherova efektu (tedy v podstatě logika „vyšší inflace = slabší měny) je také těžko rozporovatelná. V tomto krátkém měnově sazbovém testu umělé inteligence se tedy ukazuje, že ta nám moc nepomůže. Já pro osvětlení základního principu nabídnu jednoduchý příklad:
Představme si, že v zemi A nabízejí bezrizikové vládní dluhopisy průměrný výnos 10 % a v zemi B 5 %. Trhy budou v rovnováze, pokud se čeká, že měna země B posílí k měně A (měna země s vyššími sazbami oslabí!) o cca 5 %. Pak jsou totiž celkové očekávané výnosy stejné a kapitál v tu chvíli neteče ani jedním směrem. Investoři ze země A mohou koupit domácí dluhopis s výnosem 10 %, nebo dluhopis B s 5 % výnosem ke kterému se ještě přidá cca 5 % výnos z posílení měny B. Investoři ze země B mohou koupit domácí dluhopis s 5 % výnosem, nebo dluhopis A s 10 % výnosem, který ale po převedení do měny B dosáhne 5 % kvůli 5 % oslabení měny A.
Tento stav plně odpovídá tomu, co říká IFE. Včetně toho, že v první zemi jsou sazby vyšší proto, že tam je vyšší inflace. A tudíž dostáváme i plně intuitivní závěr: Oslabuje měna země, kde dochází k jejímu většímu „znehodnocení“ - je tam vyšší inflace (tj., kde jsou kvůli tomu vyšší sazby). Jak je tedy ale možné, že na trzích dominuje úplně opačný pohled: Měna země s vyššími sazbami (kvůli vyšší inflaci) posiluje, s nižšími sazbami oslabuje? Překvapivě k popisu základního principu můžeme použít stále stejný příklad:
Představme si nyní, že centrální banka první země prudce sníží své sazby kvůli pozitivnímu nabídkovému šoku a poklesu inflačních očekávání. A s tím klesnou o 6 procentních bodů výnosy dluhopisů. Nyní se tedy nachází na 4 % místo 10 % Země A se tedy dostane do pozice nižších sazeb ve srovnání se zemí B. A podle Fisherova efektu a výše uvedené jednoduché logiky by její měna měla nyní posilovat k měně B. A to o 1 % ročně. Tak se opět srovnávají očekávané a o změnu měnového kurzu upravené celkové výnosy. Jenže do tohoto stavu nové rovnováhy se dostaneme teprve poté, co u země A nastane „skokový“ odliv kapitálu: Potom, co (překvapivě) sníží sazby, klesnou výnosy dluhopisů se investoři stáhnou, měnový kurz oslabí až do nové rovnováhy.
Nečekaný pokles výnosů v zemi tedy A povede v ideálním světě ke skokovému odlivu kapitálu a oslabení měny. V pomyslném dokonalém světě tak dojde k rychlému nájezdu na novou rovnováhu – kurz se sníží do bodu, kdy už se v budoucnu čeká jeho postupné „Fisherovo“ posilování. V tomto novém rovnovážném stavu budou zase vyrovnány ony celkové návratnosti. Platí tedy obojí mechanismus, jeden hovoří o posunu na novou rovnováhu, druhý o chovná v rámci této rovnováhy. V prvním případě platí „nižší sazby = skokové oslabení měny (vyšší sazby = skokové posílení), v druhém „nižší sazby (nižší inflace) = posilování měny (vyšší sazby = postupné oslabování).
Můžeme tak mít dobrý pocit z toho, že na této základní rovině vlastně není žádný logický rozpor. Ale kazit nám tento pocit může stále to, že na trzích se operuje téměř výhradně s oním přenastavovacím efektem. Tedy s posuny do dalších a dalších nových rovnováh. Můžeme to vnímat tak, že svět je plný neustálých překvapení a informací a tudíž se trhy nestačí usadit v nějaké rovnováze. A dominuje popsaný efekt přenastavování. Na druhou stranu bychom neměli zapomínat na základní IFE logiku dávající do souvislosti výši sazeb, inflaci a vývoj kurzu: nižší sazby = nižší inflace = silnější měna.
Tato logika odpovídá i tomu, co k sazbám říká parita kupní síly. Tedy to, jaké jsou o kurz upravené cenové hladiny v různých zemích. Dodat by toho šlo jistě více, ale jako základní popis tohle snad stačí.