Evropa nemá na USA páku ve věrohodné hrozbě likvidačních prodejů amerických vládních dluhopisů. Představuje nicméně zdroj pokračující poptávky po amerických dluhopisech, a to ovlivňuje sílu její vyjednávací pozice. Na stránkách VoxEU to popisují Paola Subacchi a Paul van den Noord (viz včerejší Víkendář). K tématu pak doplňují i čínskou zkušenost v této oblasti.
V Číně v uplynulém desetiletí docházelo k úpravám dluhopisových portfolií spíše pomalejším tempem. Nešlo o nějaké strategické využití investic do amerických státních dluhopisů, ty se přitom snížily z vrcholu kolem 1,2 bilionu dolarů v roce 2015 na současných přibližně 700 miliard dolarů. Tato čísla přitom podle ekonomů ale pravděpodobně podhodnocují celkovou expozici vůči dolarovým aktivům, mimo jiné kvůli investicím státem vlastněných bank a využívání offshore finančních center. Stále ale platí, že úpravy portfolií probíhaly postupně a nešlo o pokusy o strategické nasazení stávajících investic do dluhopisů.
Otázkou pak podle ekonomů je, zda by pokračující nákupy amerických dluhopisů byly opodstatněné „v prostředí vyššího rizika neschopnosti jejich splácení“. K tomu uvádějí: Doposud stála poptávka po amerických dluhopisech na několika složkách, které ztrácejí na významu. Rostou totiž obavy z bezpečnosti amerických dluhopisů, mimo jiné kvůli změně amerického politického prostředí a úvahám o asymetrickém zacházení se zahraničními věřiteli. Obchodní omezení, cla a širší geo-ekonomická fragmentace také oslabují poptávku po dolarové likviditě. S tím, jak se obchod stává více regionálním a roste preference lokálních aktiv, klesá poptávka po bezpečných aktivech denominovaných v dolarech.
„Historicky byli zahraniční investoři ochotni akceptovat nižší výnosy z amerického dluhu výměnou za dlouhodobou stabilitu, likviditu a sílu měny. Tento kompromis se ale stává méně zajímavý, protože v USA je přetrvávající fiskální expanze spojena s rostoucími obchodními bariérami,“ dodávají ekonomové. A jejich celkový závěr je následující:
„Americká aktiva držená Evropou nepředstavují důvěryhodný nástroj nátlaku, protože jsou institucionálně roztříštěná a rozsáhlý prodej investic by byl ekonomicky kontraproduktivní. Rostoucí obchodní omezení a rostoucí vnímané riziko nesplácení dluhopisů může ale podstatně oslabit evropskou poptávku po amerických státních dluhopisech… Pokud se expozice Evropy vůči americkým aktivům sníží, je nepravděpodobné, že by k takovému posunu došlo nějakou koordinovanou akcí. Místo toho by měla podobu celkově snížených nákupů dluhopisů, nárůstu preference domácích investic a postupné realokace směrem k bezpečným aktivům denominovaným v eurech.“
V takovém případě by se tedy nejednalo o páku na USA v pravém slova smyslu, ale o tržní mechanismus, jehož prostřednictvím by se posouvala globální finanční rovnováha. Prioritou pro Evropu by pak mělo být mimo jiné posílení hloubky a likvidity trhů s bezpečnými aktivy denominovanými v eurech.