Energetická koncepce naší planety stojí na mylném předpokladu, že uhlí zůstane v následujících dekádách stejně levné, jako je nyní. Výsledkem je domněnka, že stojí za to investovat do čistších technologií na spalování uhlí spíš, než do alternativních zdrojů energie. Vysvětluje ve své poslední analýze Richard Heinberg – specialista na ekologickou tématiku stojící v čele amerického Post-Carbon Institutu. Důvody proč věřit spíše v raketový růst ceny uhlí v následujících desetiletích spatřuje alespoň dva: vycházíme z nadhodnocených čísel o zásobách uhlí, spotřeba bude ještě silnější. Heinberg varuje, že rostoucí ceny uhlí přinesou nezanedbatelný ekonomický šok do každého z odvětví.
Svět neví, kolik uhlí mu opravdu zbývá
Samotné prognózy cen uhlí sice mohou vycházet z dobrých očekávání, ale přesto zřejmě stojí na špatných základech. Richard Heinberg s odvoláním na další nedávné studie tvrdí, že (nejen) analytickému světu chybí důvěryhodná celosvětová čísla ohledně vytěžitelných zásob uhlí.
Celosvětová data, která publikuje například Mezinárodní agentura pro energii (IEA), totiž často vycházejí z nepříliš zdařilých národních odhadů. Jedním z těchto zavádějících údajů může být i ujištění čínského ministerstva pro půdu a přírodní zdroje, že s ohledem na data sesbíraná v letech 2000 až 2010 jsou zásoby uhlí v zemi na úrovni 187 miliard tun, což odpovídá asi 62 rokům spotřeby (v roce 2009 to byly 3 miliardy spotřebovaného uhlí). Pro politiky může tento údaj působit relativně konejšivě, ale Heinberg varuje, že, i když upustíme od možné záměrné manipulace, nemusí být bez chyby.
Problém tkví v tom, že takzvané „potvrzené vytěžitelné rezervy“, které statistikům, analytikům a politikům poskytují geologové, nemusí být ve skutečnosti tak vysoké, jak se uvádí. Tyto údaje vycházejí z přesvědčení odborníků ohledně budoucí dosažitelnosti těchto přírodních zdrojů z pohledu technologie i hospodárnosti těžby. Rostoucí ceny uhlí spolu s novými těžebními postupy na jednu stranu rozšiřují objem vytěžitelných rezerv. Na druhou stranu je však za poslední desetiletí celosvětově vysledovatelná spíše nutnost revizí národních odhadů směrem dolů. Důvodem je prvotní opomenutí řady omezení, jako je místo a hloubka ložiska nebo opravdový objem komodity k vytěžení a její kvalita. Když tedy místo prostého geologického průzkumu dojde k opravdovému zahájení příprav těžby, může dojít k rozčarování nad realitou.
Příkladem výrazné sestupné revize vytěžitelných rezerv uhlí je více než třetinový propad tohoto ukazatele energetické soběstačnosti země, k níž došlo v případě Německa a Jižní Afriky mezi roky 2003 a 2008. Pro zajímavost potom možno připomenout, že první průzkum zásob uhlí provedený v devatenáctém století ve Velké Británii odhadoval, že země má zásoby uhlí, které jí vydrží na dalších 900 let, zatímco poslední dostupný odhad tamního těžebního průmyslu mluví pouze o 12letých rezervách. Podobný je propad očekávané „trvanlivosti“ zásob uhlí pro Spojené státy – zatímco na začátku minulého století Amerika tvrdila, že má uhlí na 5 tisíc let, v roce 1974 čekala, že rezervy vydrží již „jen“ 400 let a dnes čeká 240let trvající samozásobení uhlím. Existují sice výjimky vůči trendu – např. Indonésie a Indie – ale v celosvětovém měřítku podle čelního představitele Post-Carbon Institutu lze klesá globální vytěžitelné rezervy uhlí rychleji, než odpovídá samotnému tempu těžby této komodity.
Spotřeba Číny jako motor
Druhým důvodem, proč by ceny uhlí měly v následujících letech vylétnout vzhůru, je silně rostoucí poptávka, která je do značné míry tažena rostoucí spotřebou Číny. „V devadesátých letech ještě poptávka rostla skromně (+0,45 procenta ročně), od roku 2000 je to ale již 3,8 procenta ročně. Čína je přitom nejen největším producentem uhlí (asi 40 procent celosvětové produkce), ale i největším konzumentem. Její vliv na budoucí ceny uhlí by tak neměl být podceňován,“ upozorňuje v poslední analýze Richard Heinberg.
Růst světové spotřeby uhlí a uhelných produktů (v tunách ropného ekvivalentu)
(Zdroj: US Geological Survey, IEA)
Na rozdíl od amerického průmyslu, který využívá uhlí především pro pohon, Čína využívá pouze polovinu celkové spotřeby na dvě pětiny energetických potřeb země. Další skoro pětinu (16 procent) spotřebují čínské slévárenské a hutní závody a 28 procent spotřeby uhlí je pro primární potřeby odvětví jako jsou cementárny, produkce ostatních kovů a chemická výroba. Čína tak oproti ostatním zemím s odlišnou skladbou průmyslu nemá tolik možností k snižování závislosti na uhlí, varují odborníci. „Čína sice rychle rozšiřuje své zásoby zemního plynu, ale pouhé nahrazení uhlí využívaného pro topné účely by vyžadovalo zdvojnásobení celkové spotřeby plynu,“ připomíná konkrétní úskalí Richard Heinberg.
Nevyhnutelný důsledek
Jaké lze vyvodit závěry z výše vyjmenovaných faktorů zastiňujících optimistické vyhlídky pro nedozírné trvání našich zásob uhlí? „Ceny uhlí v celosvětovém měřítku čeká růst a připravit se na něj musejí i země, které se považují za soběstačné,“ varuje ekonom a autor více než desítky knih převážně s ekologickou tématikou. Nutné jsou podle něho především nové a kvalitnější výzkumy poskytující spolehlivější data ohledně vytěžitelných zásob.
Politici se však zřejmě budou muset připravit také na nutnost vytvoření nové regulace pro omezení spotřeby. „Věříme, že není pravděpodobné, že by světová nabídka energií byla po roce 2020 schopna pokrýt očekávanou poptávku. Bude proto nutné vytvořit nové limity spotřeby energií pro všechny sektory společnosti - včetně zemědělství, dopravy a výroba. Pokud této regulace nebude dosaženo plánování, vynutí si ji (rostoucí) ceny energií a výpadky proudu,“ uzavírá Richard Heinberg za Post-Carbon Institut.
(Zdroj: Post Carbon, Oil Prices, AP, IEA)