Ekonom Michael Pettis působící v Číně nedávno poukazoval na článek Financial Times, který tvrdil, že: Analýza vládních dotací zpracovaná OECD a týkající se 15 klíčových průmyslových odvětvích zjistila, že téměř 60 % nárůstu podílu čínských firem na globálním trhu od roku 2015 lze připsat dotacím. Jinak řečeno, čínská vládní podpora tohoto typu za posledních deset let stála za 60 % toho, co čínské firmy od zmíněného roku získaly na světovém trhu. To není žádný detail, o čínském šoku 2.0 se hovoří intenzivně i v Evropě a já k tomu dnes přidám pár příběhů.
OECD k uvedenému dodala, že dotace sice vedly ke zvýšení podílu na trzích, ale nepřispívaly ke zvýšení produktivity a ziskovosti. Jinak řečeno, „dotace vedou k tomu, že méně produktivní hráči nespravedlivě vyhrávají na úkor těch inovativnějších a efektivnějších.“ Čínský exportní úspěch není tedy poháněn komparativní výhodou jejích společností, ale výhodou, „která je funkcí velkých transferů směrem od domácností.“ Jinak řečeno, domácnosti dotují výrobu. A tudíž exporty.
Pan Pettis k tomu zdůrazňuje, že „efektivní a konkurenceschopný“ není jedno a to samé. Na světovém trhu mohou být společnosti, které jsou efektivnější a produktivnější, ale přesto nejsou schopny konkurovat (třeba čínským) firmám, které dostávají vysoké dotace. Ty jim dají globální konkurenceschopnost. Výsledkem je pak pokřivená alokace zdrojů v celé globální ekonomice a různé reakce, které z „ideálního“ pohledu nejsou optimální. Ale z toho reálného dávají větší smysl (např. některá cla a obchodní bariéry).
Občas tu rozebírám, že Čína se stále hodně drží svého starého ekonomického modelu stojícího na investicích, budování dalších a dalších kapacit a vývozu jejich produkce do světa. Tento model je ždímán do poslední kapky a nese sebou řadu nerovnováh, včetně dluhů a špatné alokace zdrojů. Výše uvedené pak poukazuje na určitý paradox, který je jádrem tohoto modelu – v zemi deklarované jako komunistická jsou to domácnosti, tedy komuna, kdo jej dotuje a na jehož úkor v určitém smyslu tento model jede. Domácnosti by naopak těžily z modelu nového, který by stál mnohem více na spotřebě, která by zase stála na vyšších příjmech domácností. Tedy konec modelu stojícího naopak na transferu příjmů domácností financujícímu kapacity pro export. U starého a novému modelu se tak může vybavit ono známé „a komu tím prospějete?“
Výše uvedené by se dalo samozřejmě extrapolovat tak, že čínské domácnosti financují spotřebu domácností v zahraničí, včetně těch amerických a evropských. Měl by to být pro nás, Američany a další vlastně problém? Docela dlouhou dobu nebyl, Čína se stala vlastním rozhodnutím dílnou světa a spotřebitelé na Západě si užívali levnější zboží v dlouhé řadě oblastí (nerozebírám teď téma poměru cena/kvalita). Z hlediska problematičnosti je ale dobré vnímat, že pokud je Západ čistým dovozcem, znamená to, že se stále zadlužuje. Pokud chce totiž Čína vyváže více, než dováží, musí na to zbytku světa půjčovat. Pokud chce ten více dovážet, než vyváží, musí si půjčovat. A tato dynamika dluhů/exportů/importů má své (zdravé) limity.
K tomu je tu samozřejmě téma úpadku domácí výrobní základny, včetně technologického zaostávání a podobně. Krátce řečeno, exporty, importy, s nimi spojené závazky a pohledávky nejsou do určité míry problémem, od určité ano. A na více než jedné úrovni. Pokud USA a Evropa budou jednat a tím vyvinou tlak na Čínu, aby se více snažila o posun k modelu stojícímu na domácí poptávce a spotřebě, paradoxně by pak v uvedené logice pomohly i čínským domácnostem.