Paul Krugman se na stránkách NYTimes a na svém blogu věnuje snížení ratingu USA, jejich ekonomice a zadlužení a zhoršení situace v ekonomice globální.
Nekompetentní snížení ratingu
S&P tedy snížila rating Spojeným státům. Je to zvláštní situace. Na jedné straně je pravda, že šílená pravice udělala z USA nedůvěryhodný národ. Pokud by nebylo republikánů, kteří odmítají zvýšení daní, neměli bychom problémy s dosažením dohody, která by zajistila dlouhodobou solvenci. Na druhou stranu je těžké si představit někoho méně kompetentního pro posuzování Spojených států, než jsou ratingové agentury. A aby to bylo dokonalé, ukázalo se, že S&P udělala chybu ve výši 2 bilionů dolarů a po intenzivní diskusi o této chybě stejně provedla snížení ratingu.
Vše, co jsem slyšel o požadavcích S&P , naznačuje, že agentury o fiskální situaci USA hovoří nesmysly. Snížení ratingu podle ní záleží na tom, nakolik bude v následujících deseti letech redukován deficit. Jejich 4 biliony dolarů jsou podle všeho nějakým magickým číslem. Solvence Spojených států ale skoro vůbec nezávisí na tom, co se stane v krátkém či dlouhém období. Nějaký další bilion dluhu pouze marginálně zvýší úrokové náklady v poměru k HDP. Důležitý je dlouhodobý výhled, který závisí hlavně na nákladech zdravotního systému. S&P si ale jen vymýšlí, na což po svém debaklu při ratingu hypotéčních instrumentů nemá právo, uzavírá Paul Krugman své myšlenky týkající se snížení ratingu USA a přidává ještě své dluhové počty:
Namísto dluhové hysterie se podívejme na skutečná čísla. Ta ukazují, že velikost deficitů v následujících dvou letech nemá z hlediska fiskální situace velký význam. A dokonce to platí i o následujících deseti letech.
Pro udržitelnost dluhu jsou důležité reálné sazby, protože se musí zamezit růstu reálného, ne nominálního dluhu. Dluh navršený během druhé světové války nebyl nikdy splacen, jen klesla jeho reálná hodnota až na zanedbatelnou úroveň. Nyní dosahují reálné výnosy třicetiletých amerických dluhopisů 1,25 %, což znamená, že každý další bilión dolarů dalšího dluhu zvýší reálné úrokové náklady o 12,5 miliard dolarů ročně. CBO odhaduje, že potenciální reálný HDP dosahuje v dolarech roku 2011 asi 19 bilionů dolarů. Dodatečný bilión dolarů dluhu tak přidá přibližně 0,07 % HDP k budoucím nákladům dluhové služby.
Reálná hrozba recese, vláda a Fed musí zabrat
Pokles akcií a výnosů vládních dluhopisů, který přinesl minulý týden, potvrzuje, že ekonomika se nezotavuje a že Washington se obává nesprávných věcí. Hrozba další recese se stává velmi reálnou a je evidentní, že USA nikdy nebyly na cestě k oživení. Po dva roky ale zástupci Fedu, mezinárodních organizací a Obamovy vlády trvali na tom, že ekonomická situace se zlepšuje. Každý problém se připisoval přechodným faktorům: Za to může Řecko! Za to může tsunami! A politika se odklonila od řešení problému s nezaměstnaností k údajně urgentnímu problému snižování deficitu.
Recese oficiálně skončila před dvěma lety. Hroznou realitou je ale to, že obrovské množství Američanů stále nemá práci. To mimo jiné sníží budoucí vládní příjmy, takže nejednáme smysluplně ani co se týče čistě fiskálního pohledu. Hlavně jde ale o lidskou katastrofu. Ekonomiku měla podpořit vláda, ta se však kvůli posedlosti deficity stáhla. Nyní by si měla přiznat, že se mýlila a musí změnit priority. Ani Fed neudělal vše, co bylo v jeho silách. Zčásti proto, že se obával hypotetické inflace, zčásti proto, že byl zastrašen lidmi typu Rona Paula. Je čas, aby s tím byl konec, požaduje Paul Krugman.
Špatné zprávy z celé globální ekonomiky
V Evropě je mým oblíbeným indikátorem intenzity krize spread mezi výnosy německých a italských dluhopisů, který prudce roste:
Částečně je to způsobeno poklesem výnosů německých dluhopisů, který podobně jako u dluhopisů amerických odráží rostoucí pesimismus na trzích. Výnosy italských dluhopisů ale leží nad 6 %, což je úroveň, která roztáčí dluhovou spirálu. A v Británii, ukázkovém příkladu zázračně pomáhajících fiskálních úspor, je situace taková, že průmysl již pátým měsícem zklamal očekávání, píše Krugman.
(Zdroj: NYTimes, blog Paula Krugmana)