Před pár týdny jsem psal o tom, že v letošním roce měla krize v eurozóně slábnoucí vliv na globální trhy. Politické události v Řecku ale představují hrozbu, která tento vývoj může zvrátit. Jde totiž o první významnou revoltu voličů proti politice utahování, kterou eurozóna sleduje. A právě tato politika podpořila ochotu ECB k použití její rozvahy na záchranu evropského bankovního systému. Řecko je navíc jen vrcholem ledovce a protesty proti fiskálnímu utahování se začínají objevovat i na mnoha jiných místech.
Až do konce minulého roku měla politika utahování až překvapivě velkou politickou podporu, což bylo odrazem celosvětového postoje k tomuto postupu. Pak se ale začalo ukazovat, že úsporná opatření nefungují a voliči se zachovali podle toho. Dluhopisové trhy obvykle reagují negativně na protesty proti úsporám. Alespoň v eurozóně však trhy chápou, že současný směr nemusí fiskální solvenci zajistit, protože poškozuje růst. Trhy jsou tak připraveny podpořit smysluplný plán zaměřený na růst, zejména pokud by ho podporovalo Německo s Francií. Takový plán by ale musel zahrnovat transfery mezi jednotlivými zeměmi, což se nezdá jako něco, s čím by Německo nyní počítalo. Pomohla by také fiskální expanze v Německu, na kterou již Angela Merkelová v současnosti možná pomýšlí. Prospěšné by byly i některé návrhy Hollanda.
Finanční krize posouvají politický systém směrem k větší polarizaci a fragmentaci. Vlády se musí spoléhat na slabší koalice, čelí silnější opozici. Krize zrovna tak snižuje bohatství, což se týká jak dlužníků, tak věřitelů. Ve výsledku pak obě skupiny požadují po vládách kompenzace a zvyšuje se konflikt ohledně toho, kam směřovat zdroje získané výběrem daní. V eurozóně je tato situace komplikovaná tím, že věřitelé jsou soustředěni v zemích jádra, zatímco dlužníci na periferii. Pokud se tento politický dynamit stane dominantním faktorem v novém hnutí zaměřeném proti úsporám, krize se ještě prohloubí.
(Zdroj: Blog Gavina Daviese)