V eurozóně probíhá run na banky – hromadný výběr vkladů z bank. Doposud probíhal relativně pomalu, ale probíhal. Minulý týden se pak začaly ukazovat známky prudkého zrychlení tohoto procesu a to způsobem, který vyžaduje rychlou reakci ze strany vedení eurozóny. Všichni, kteří znají vývoj Velké deprese, jsou si dobře vědomi toho, že podobný proces může zničit úspory obyvatel a prohloubit kolaps ekonomiky. Jaké je poučení z vývoje ve 30. letech pro eurozónu?
Riziko, že propukne run na banky, nelze oddělit od fungování bankovního systému, který shromažďuje krátkodobé úspory obyvatel a poskytuje dlouhodobější úvěry. Tato transformace dob splatnosti představuje pravděpodobně klíčovou funkci bank. Je s ní ale spojeno riziko, že střadatelé budou najednou vybírat velký objem peněz v době, kdy banky nebudou mít dostatek likvidních aktiv. To vyvolá racionální snahu o další vybírání vkladů, protože ti, kteří budou váhat, mohou o své peníze přijít.
V určitém smyslu je stahování vkladů z bank na periferii eurozóny pomalou verzí racionálního runu na banky. Například v Řecku se objem depozit od počátku roku 2010 zmenšil asi o třetinu. Klesá i objem depozit ve španělských a italských bankách. Ve všech těchto případech je hlavním důvodem to, že střadatelé přesunuli své peníze do bezpečnějších bankovních systémů, zejména tedy do Německa.
Centrální banka na uvedený vývoj obvykle reaguje tak, že poskytne solventním bankám likviditu, aby tím mohla uspokojit poptávku střadatelů po svých vkladech. Tento krok by měl vést k uklidnění paniky; ECB takto doposud postupovala v rozsahu, kterého bylo třeba. Odliv vkladů to ale nezastavilo. Důvodem je to, že eurozónu tvoří více zemí a střadatelé na periferii se tak nebojí jen pádu bank, ale i možných budoucích kurzových ztrát. Řešit tento problém je tak mnohem složitější, protože je těžké poskytnout garance kompenzací kurzových ztrát v případě, že by některá ze zemí na periferii opustila eurozónu.
Stahování depozit z bank na periferii také významně zvyšuje výši potenciálních transferů mezi jednotlivými členskými zeměmi unie. Ty byly doposud maskovány v rozvaze ECB. Stahovaná depozita z řeckých bank jsou totiž nahrazována zdroji z programu poskytování likvidity. Pokud by došlo k rozpadu eurozóny, ztráty by přímo či nepřímo nesla ECB. Rozsah těchto ztrát pak roste s tím, jak velký deficit depozit by ECB musela pokrývat. Skutečné řešení představuje pouze obnovená důvěra v jednotu eurozóny.
(Zdroj: Blog Gavyna Daviese)