Švédská města už týdny čeří výtržnosti nezaměstnaných přistěhovalců a mnozí pozorovatelé z toho vyvozují krach švédského ekonomického modelu. V tom se mýlí. Švédský/skandinávský model, vzniklý během posledních 20 let, představuje jedinou životaschopnou cestu k udržitelnému růstu, jíž se Evropa za poslední desítky let nadála.
Evropané by neměli zapomínat, že dojem síly a slabosti se rychle mění. V 80. letech skandinávské země symbolizovaly chronické rozpočtové schodky, vysokou inflaci a opakované devalvace. Roku 1999 časopis The Economist označil Německo za „nemocného muže eura“, zářný příklad evropské zkornatělosti, typický nízkým růstem a vysokou nezaměstnaností.
Teď se však strašák devalvace ze severoevropských zemí vytratil. Rozpočty jsou téměř vyrovnané, veřejné výdaje i sazby daně nižší, zatímco hospodářský růst se zotavil. Transformace starého evropského sociálního státu začala v severní Evropě a postupuje do většiny ostatních částí kontinentu.
Dnes je těžké představit si způsob uvažování, který převažoval před nástupem Margaret Thatcherové k moci ve Spojeném království roku 1979 a Ronalda Reagana ve Spojených státech roku 1981. Největším úspěchem Thatcherové byla liberalizace přeregulovaného britského trhu práce, přičemž Reagan svým inauguračním projevem zvrátil vývoj: „Za této probíhající krize vláda není řešením našeho problému; to vláda je problém.“ Morální převaha vysokých mezních daní z příjmu se znenadání vytratila. Zakořenily ideje volných trhů.
Proměna sociálního státu v severní Evropě začala v Dánsku roku 1982. V hluboké finanční krizi si tradičně sociálnědemokratické Dánsko zvolilo konzervativního premiéra Poula Schlütera, bodrého muže s motýlkem. Jedním z jeho prvních rozhodnutí bylo zavěsit dánskou korunu k německé marce, aby zastavil inflačně devalvační cyklus. Tato dánská fixace – dnes euro – stále platí.
Druhým Schlüterovým velkým rozhodnutím bylo deregulovat dánskou ekonomiku, která dnes má nejvyšší počet podniků na obyvatele. Zachoval ovšem tamní vysoké daně a sociální stát.
Zkraje 90. let postihla Norsko, Švédsko a Finsko děsivá realitní, bankovní a měnová krize. Propadl se výstup a prudce vyletěla nezaměstnanost. V roce 1991 švédští voliči přerušili vládu sociálních demokratů a zvolili koaliční vládu vedenou konzervativním premiérem Carlem Bildtem, který svému programu říkal „jediná cesta“. Bildt se snažil napodobit Schlüterův příklad, ale v roce 1992 bylo Švédsko nuceno devalvovat – přestože jeho deregulace trhů se osvědčila.
Největším švédským úspěchem bylo postupné snížení veřejných výdajů o celou pětinu, v letech 1993 až 2007. Veřejný dluh Švédska přitom klesl ze 73 % HDP na 39 % HDP, přičemž se opakovaně snižovaly daně. V roce 1994 se k moci vrátili sociální demokraté, avšak přijali Bildtovy nové fiskální politiky, a dokonce v roce 1998 uskutečnili revoluční penzijní reformu, která náležitě vytvořila vazbu mezi dávkami a odvody.
Současně se skandinávskou krizí se roku 1989 ve východní Evropě a v pobaltských státech zhroutil komunismus. První polský postkomunistický ministr financí Leszek Balcerowicz předvedl ohromenému světu, jak lze skoncovat s komunismem a téměř okamžitě vybudovat tržní hospodářství. Ostatní země ve střední Evropě a pobaltské státy následovaly jeho příkladu.
Nejradikálnějším evropským reformátorem byl estonský premiér Mart Laar. Jeho názory na zdanění skutečně Evropu revolučně změnily. V roce 1994 zavedl rovnou daň z příjmu fyzických osob, což je politika, kterou od té doby přijala většina východoevropských zemí. Když se roku 1999 stal Laar premiérem znovu, zrušil daň z firemních zisků, která poškozovala podnikání. Vlivem nastalého daňového soupeření sazby firemních daní ve většině evropských daní klesly na 15-25 %.
Obecněji Estonsko vyvolalo revoluci veřejných financí. Od roku 1992 si zachovává víceméně vyrovnaný rozpočet, prakticky bez veřejného zadlužení. Srazilo veřejné výdaje a stanovilo jim horní mez na úrovni 35 % HDP – stejné jako ve Spojených státech.
Uchytilo se volnotržní uvažování a obdobné reformy se množí; sociální stát se transformuje na sociální společnost. Vládní výdaje zůstávají dostatečně vysoké, aby garantovaly rozumné veřejné služby a záchrannou sociální síť. Reformátoři vystavili veřejný sektor konkurenci, především ze strany soukromých poskytovatelů, takže se zvýšila jeho efektivita.
Systémové reformy ve Velké Británii, Dánsku, Švédsku, Polsku a Estonsku mají mnoho společného. Zaprvé, vyvolala je hluboká krize sociálního státu: upadající výstup, rostoucí nezaměstnanost, vysoké rozpočtové schodky, inflace a devalvace. Bez citelné krize nebyla žádná reforma pravděpodobná.
Zadruhé, reformy podnítila a dala jim demokratickou legitimitu změna vlády po volbách. Reformy nepotřebují stav nouze, jak se občas tvrdí.
Zatřetí, reformy vyžadují silného vůdce. Žádná zásadní reforma se neuskutečnila konsenzuálně, přestože úspěšné reformy si po několika letech obvykle získají široký konsenzus. Pak už může reformy dál rozvíjet ten, kdo proti nim zprvu brojil, jak se stalo v Dánsku a Švédsku.
Konečně, fundamentální reforma sociálního státu vyžaduje lídry, kteří si osvojili ideje volných trhů. Změna uvažování vyžaduje novou ideologii, a jakmile jedna země ukáže správný směr, sousedé se často přidají.
Evropa v současnosti dospěla do situace, kdy je většina opozdilců připravena přijmout sociální společnost. Tento humánní evropský kapitalismus teď cválá do krizí sužované jižní Evropy.
Anders Aslund, přední výzkumník Petersonova ústavu pro mezinárodní ekonomiku se sídlem ve Washingtonu, je autorem knihy How Capitalism Was Built (Jak se budoval kapitalismus).
© Project Syndicate, 2013.