V mnoha velkých centrálních bankách světa probíhá výměna stráží. Haruhiko Kuroda nastoupil do funkce guvernéra Japonské centrální banky (BOJ), kde ho čeká nesmírně obtížný úkol ukončit dvě desetiletí stagnace. Současný guvernér Bank of Canada Mark Carney, který se má v červenci ujmout role guvernéra Bank of England (BoE), už o sobě dává vědět v debatách o britské měnové politice. A blížící se lednový konec funkčního období Bena Bernankeho v roli šéfa Federálního rezervního systému už dnes vyvolává ve Spojených státech spekulace o jeho nástupci.
Z velkých světových ekonomik tedy změny na tomto postu nečekají jen eurozónu a Čínu. To však ještě neznamená, že jejich centrální banky jsou neměnné. Mario Draghi je prezidentem Evropské centrální banky sotva rok a guvernér Čínské lidové banky Čou Siao-čchuan byl téměř nahrazen, když v únoru dosáhl důchodového věku.
Před dvaceti lety by takový vývoj zajímal vesměs jen bankéře a podnikatele. Od vypuknutí globální finanční krize však potřeba oživit a udržet hospodářský růst v USA, Velké Británii a Japonsku – a vyhnout se finančnímu kolapsu v eurozóně – přinutila velké centrální banky, aby byly otevřenější a vedly agresivnější měnovou politiku zahrnující i nekonvenční opatření, jako je kvantitativní uvolňování (QE). V důsledku toho je dnes řada centrálních bankéřů všeobecně známými osobnostmi, a někteří mají dokonce bulvární přezdívku – například „Supermario“ Draghi.
Tento vzestup do popředí rovněž donutil některé centrální bankéře k tomu, aby přehodnotili své rozhodovací procesy. V Japonsku se nedávno lidem naskytl vzácný pohled do zákulisí činnosti BOJ, když na veřejnost pronikl zápis z jednoho zasedání. Také náhodný únik zápisu z březnového jednání Fedu, na kterém byly stanoveny nové sazby a jenž se s jednodenním předstihem dostal k více než stovce lidí včetně šéfů bank, asistentů kongresmanů a bankovních lobbistů, vyvolal otázky, jak centrální banka kontroluje zveřejňování utajovaných informací.
Ve skutečnosti je Fed pod stále větším drobnohledem už od roku 2008, kdy ho téměř nulové nominální úrokové sazby dohnaly k tomu, že se stal první centrální bankou, která zavedla QE. Ve snaze snížit náklady na půjčky koupil Fed na trhu dlouhodobá aktiva a napumpoval do finančního systému likviditu. BoE a ECB později přijaly podobná opatření.
BOJ počátkem dubna ohlásila plány na zavedení nejagresivnějšího programu nákupu dluhopisů ze všech, když slíbila napumpovat v příštích dvou letech do ekonomiky 1,4 bilionu dolarů, aby splnila inflační cíl ve výši 2%. Taková měnová politika je „vyhnaná na prášcích“ a podle odpůrců tvorby peněz stimulované inflací jde o zahrávání si s ohněm. Pro Japonsko, které se celou generaci potýká s deflací, však toto riziko stojí za to podstoupit. Teprve se uvidí, zda Kurodův frontální útok podpoří domácí spotřebu a investice.
Nekonvenční opatření jsou součástí širší transformace měnové politiky. Kromě toho, že je tato politika smělejší a expanzivnější, začala být také stále propojenější s fiskální politikou. Nejpatrnější je to v Japonsku, kde je měnová politika stěžejní složkou hospodářské strategie premiéra Šinzó Abeho, přezdívané „abenomika“, což naznačuje spolupráci mezi vládou a centrální bankou.
Podkopává nezávislost centrálních bank situace, kdy jsou nevolení technokraté de facto podřízení voleným politikům? Lze tvrdit, že Japonsko představuje výjimečný případ, neboť omezení v podobě nulové hranice nominálních úrokových sazeb si tam žádá odchylku od konvenčních opatření. V Evropě však prezident Bundesbanky Jens Weidmann kritizoval ECB, že překročila mandát, když zavedla program „přímých měnových transakcí“, skrz nějž hodlá Draghi splnit svůj slib, že zaručí přežití eura.
V důsledku toho představují otázky o roli měnové politiky a o nezávislosti a zodpovědnosti centrálních bank, které se kdysi omezovaly na rozředěné akademické diskuse, nedílnou součást široké politické debaty. Centrální bankéři by se však neměli snažit definovat jediný přístup, ale spíš by si měli klást za cíl rozvíjet individualizované přístupy v rámci ortodoxní měnové politiky, která se točí kolem cenové stability a nezávislosti.
Například mandát Fedu stanovuje, že cenovou stabilitu lze otevřeně navázat na aktivní podporu růstu HDP a zaměstnanosti; pro BoE a ECB to zase může být podmínka pro dosažení širšího cíle v podobě trvale udržitelného růstu a zaměstnanosti. Dokud politici dodržují pravidlo nevměšování se – přinejmenším veřejně –, lze centrální banky považovat za neovlivněné politickými zájmy.
Když BOJ názorně ukázala, že agresivní tvorba peněz je legitimní přístup v boji proti deflaci, porušila tím dříve posvátné konvence. Současně učinila další bezprecedentní krok, když vtělila měnovou politiku do rozsáhlé hospodářské strategie založené na koordinaci různých oblastí a s nimi spojených institucí.
Tento integrovaný přístup by se mohl ukázat jako efektivní v zemích, kde jsou reálná ekonomika a finanční sektor úzce provázané, protože by zajistil včasnou a řádnou implementaci politik a současně zabránil nepříznivým vedlejším efektům. Taková koordinace by nenarušovala nezávislost centrální banky o nic více, než do jaké míry podkopává multilaterální spolupráce nezávislost spolupracujících zemí.
Zatímco dopad abenomiky na japonské hospodářství se teprve projeví, její dopad na debaty o měnové politice a vztahu mezi centrálními bankami a vládami už vychází jasně najevo. Lze jen doufat, že Carney bude v BoE v tomto trendu nabourávání konvencí pokračovat. Nová éra aktivní a pestré měnové politiky již možná započala a má potenciální přínos pro všechny.
Paola Subacchiová je výzkumnou ředitelkou pro mezinárodní ekonomii v organizaci Chatham House.
Copyright: Project Syndicate, 2013.