Potvrzení Michaela Fromana jako obchodního představitele USA je vhodný okamžik k vyzdvižení mnoha příležitostí, jež by Evropě, Americe i světu přinesla dohoda o volném obchodu mezi Evropskou unií a Spojenými státy.
Dnešní třívrstvá globální ekonomika – 6% růst na rozvíjejících se trzích, 2% růst v USA a nulový v Evropě – vykazuje zlověstné známky paralýzy a nacionalistického unilateralismu. Mnozí předvídají měnové války.
V takto hospodářsky ošemetném globálním prostředí, posetém protekcionistickými nástrahami, je pakt o volném obchodu mezi dvěma světově největšími obchodními bloky, které tvoří zhruba 40 % celosvětového HDP, důležitější než kdy dřív. Volný obchod a hospodářský růst se historicky objevují ruku v ruce, stejně jako protekcionismus a stagnace, a hlubší obchodní integrace ekonomik USA a EU by posílila růst na obou březích Atlantiku.
Z letošního předpokládaného růstu americké ekonomiky o 2 %, navzdory škrtům ve vládních výdajích ve výši 1,8 % HDP, je zřejmý 3,8% růst soukromého sektoru. Přestože s cílem uspíšit ekonomické oživení aktivně intervenoval Federální rezervní systém i Evropská centrální banka, výsledky nemohly být odlišnější.
USA se s bankovní krizí vypořádaly rychle a udržitelně, kdežto Evropa jde stále od sanace k sanaci. Navíc se očividně osvědčil americký stimulační program (nehledě na kritiku levice, že je příliš malý, a útoky pravice, že je příliš velký). Svůj vliv může mít také základní rozdíl v mentalitě: mnozí Evropané mají při hodnocení příležitostí sklon zveličovat rizika.
Buď jak buď, v recesí zasažené části globální ekonomiky je Amerika první zemí, kde stimulace z veřejných prostředků vedla k dostatečné míře soukromých investic a růstu, umožňující fiskální konsolidaci. Čím víc Amerika a EU porostou společně, tím víc Evropě prospěje americké oživení.
Poptávka po evropském zboží se zvýší a členské státy EU mohou – a měly by – sbližovat své ekonomiky s americkým růstem. Historie ukazuje, že naděje na soběstačné oživení se v Evropě může snadno ukázat jako klam; evropský hospodářský cyklus téměř vždy následoval a upevňoval cyklus americký. Za největší ohrožení vytrvalého amerického oživení se dnes například kromě rozpočtových škrtů všeobecně pokládá právě vleklá recese v Evropě.
Náklady na pracovní sílu v americkém průmyslovém sektoru jsou v současnosti o 25 % nižší než evropský průměr. Ještě výraznější jsou rozdíly v nákladech na energii, které jsou teď v USA až o 50 % nižší – a tato propast se s pokračující americkou revolucí břidlicových plynů bude zřejmě dále rozšiřovat.
Energeticky náročná evropská odvětví – mimo jiné výrobce skla, oceli, chemických látek a léčiv – to vede k rozsáhlým investicím v USA. Často tam vyrábějí jakostní surové produkty, které se pak dále zpracovávají v Evropě. Rakouská ocelářská firma Voestalpine AG například začne na jihu USA vyrábět ocelové pelety, které se pak budou v Rakousku zušlechťovat na vysoce kvalitní slitiny.
Kombinace nízkých výrobních nákladů v USA a evropského potenciálu v dokončovacích pracích světové úrovně je recept na prvotřídní výrobky za konkurenční ceny. Evropské investice tak přispějí k opětovnému posílení průmyslu v USA a zároveň zabezpečí špičková pracovní místa v Evropě.
Evropa ale musí udělat víc pro povzbuzení svého výrobního sektoru. Poslední pokus vytvořit zónu volného obchodu mezi EU a USA, za prezidenta Billa Clintona, se nevydařil kvůli zkostnatělé a zastaralé zemědělské politice EU. Nové úsilí by Evropě pomohlo nahradit zemědělskou politiku systémem podpory výzkumu a vývoje se zaměřením na posílení konkurenční schopnosti průmyslu.
Nevyváženosti v globálním hospodářství rozdmýchávají vzestup napětí, vzdor všem proklamacím o koordinaci politik na multilaterálních summitech. V době, kdy mnozí hledají spásu v nacionalismu, by zóna volného obchodu mezi EU a USA byla výrazným symbolem spolupráce při překonávání celosvětových výzev.
Geopolitické prostředí se také mění vlivem narůstající ekonomické váhy Asie. Rozsáhlé zbrojní posílení Číny dokládá, že ekonomická moc bez moci vojenské je jen přechodný jev. Ohnisko světové politiky se tedy přesouvá z Atlantiku do Pacifiku.
Evropa by měla vědět, kam patří. Zóna volného obchodu mezi EU a USA by posílila transatlantické politické vazby a účinně vyvrátila časté nářky, že Amerika ztratila o Evropu zájem.
Prezident Barack Obama ve svém druhém inauguračním projevu označil zónu volného obchodu mezi EU a USA za stěžejní záměr jeho druhého funkčního období. Ministr zahraničí John Kerry to letos na jaře během své návštěvy v Německu zopakoval. Teď je na exportně orientovaných zemích EU, jako je Německo, Nizozemsko, Švédsko a Rakousko, aby naléhaly, že je třeba na americkou nabídku k jednání reagovat.
Nehybnému rozmýšlení se Evropa věnuje už dost dlouho. Její neduhy vyvolávají otázky, zda její demokratický kapitalismus přežije ekonomickou výzvu, již představují autoritářské a kvaziautoritářské režimy.
Já před pochybnostmi a sebelítostí dávám přednost politickým rozhodnutím. Transatlantický obchodní pakt by obě ekonomiky spojil s fundamentálními zájmy Západu.
Autorem textu je Alfred Gusenbauer, který byl v letech 2007-2008 rakouským kancléřem.
© Project Syndicate 1995–2013