V roce 1991 Indie opustila svou ryze indickou cestu k socialismu a otevřela svou ekonomiku světu. Skončila doba takzvaného Ráje licencí, kdy Indii, největší demokracii světa, vládla největší byrokracie světa rukou tak pevnou, že byrokratické překážky zadusily jakékoliv volné podnikání. Do té doby se všechny licence a velké zakázky v zemi zadávaly jen hrstce vyvolených jako Dhirubhai Ambanimu (zakladateli Reliance Industries), Sunilu Mittalovi (Bharti Industries) a legendárnímu Jamsetji Tatovi, zakladateli největšího indického konglomerátu Tata Group, který zaměstnává 350 000 lidí a vyrábí všechno od čaje po elektrárenské celky.
Ale před 25 lety se vše začalo měnit. Indie se stala rájem call center a informační technologie. Investoři ji přibrali do elitní skupiny emerging markets BRIC, do které se soustřeďovala většina jejich pozornosti a hlavně investic. Indie se dostala na cestu překotného růstu a všude na technologickém jihu, v centru obchodu Bombaji i byrokratické centrále, hlavním městě Dillí, vylétly ceny nemovitostí do astronomické výše. Každý indický absolvent London Business School a Harvard MBA opouštěl své místo investičního bankéře nebo management konzultanta, aby v Indii rozjel nějaký skvělý byznys.
Indie je samozřejmě stále součástí BRIC, ale posledních 12 měsíců ji investoři zdaleka tolik nemilují. Obavy z ekonomické krize v Indii ochladily jejich apetit a nové reformy, které vláda před devíti měsíci oznámila, aby jejich strach rozptýlila, se zdají být spíše papírové než opravdové. Především někam zmizel hospodářský růst. Třetí největší ekonomika Asie zaznamela za rok končící březnem 2013 jen 5% nárůst HDP, nejnižší za poslední dekádu a o dost nižší než vládou slibovaných 8 %.
Jakákoliv naděje na rychlý obrat vzala za své končícím kvantitativním easingem ve Spojených státech. Indie byla nenasytným konzumentem těch levných peněz, které světem poslední roky obíhaly. Používala je hlavně k financování svého chronického deficitu platební bilance. 26. června indická rupie spadla na rekordních 61 za dolar (tedy polovinu své hodnoty z roku 1993 a 2/3 hodnoty, kterou měla před 2 lety). Měřeno výškou kreditních default swapů na State Bank of India je teď Indie nejrizikovější velkou rozvíjející se ekonomikou světa.
Ale vládě se pod taktovkou nového ministra financí Palaniappana Chidambarama alespoň podařilo dostat státní finance pod jakouž takouž kontrolu. Zadlužování státu je sice stále vysoké, ale již ne nebezpečné. Volby na jaře 2014 ovšem jistě spirálu veřejného utrácení znovu roztočí. Jen navrhované opatření, podle kterého se bude distribuovat více jídla chudým, přídá podle analytiků 0,2 procenta k existujícímu státnímu deficitu. Je nicméně stále naděje, že přísný pan Chidambaram své divočejší kolegy nějak zpacifikuje. Když jiní ministři navrhují populistická opatření, která by “devastovala ekonomiku”, pan Chidambaram “říká nepříjemné věci”, nechal se slyšet jeden jeho kabinetní kolega.
Inflace v Indii také v červnu 2013 vypadá méně nebezpečně než v předešlých kvartálech, hlavně kvůli klesajícím cenám dovozových nerostných surovin. Velkoobchodní ceny vzrostly do května meziročně o 4,7 % a spotřebitelské o 9,3 %, oboje s klesající tendencí.
Prudký pokles hodnoty rupie by měl v konečném důsledku pomoci indické konkurenceschopnosti a nastartovat dlouho očekávaný boom ve výrobě, na který se už čeká déle než na Godota. Spotřeba by mohla vzrůst tak, jak nižší inflace zvýší kupní sílu obyvatelstva. Kapitálová formace je ovšem to, na čem opravdu záleží, protože zvyšuje jak současný růst, tak dlouhodobý potenciál ekonomiky. Na první pohled je těžké tu vidět nějaký problém. Hrubé kapitálové investice v Indii sice klesly, ale zůstávají na úrovni 30 % HDP, což je zdravé i na asijské poměry. Ale podívejte se na to zblízka a věci už tak růžově nevypadají. Skoro polovina všech úspor domácností je teď kvůli přetrvávající vysoké inflaci investována do fyzických aktiv, která jdou zcela mimo finanční systém —lidé například nakupují zlato. Kvalita kapitálových investic klesla a skoro polovinu jich teď tvoří výdaje domácností, hlavně na soukromou výstavbu. Nejproduktivnější druh investic, tedy investice privátních firem do výrobních kapacit a nákupu strojů a zařízení kleslo na méně než 10 %. Průmysl přitom v Indii činí jen 27 % HDP, ve srovnání se 40-47 % v jiných rozvojových asijských ekonomikách.
Firmy si stěžují na nedostatek stavební půdy, časté výpadky proudu a přebytečnou byrokracii. Mnoho firem je beznadějně předlužených. Celá třetina indického firemního dluhu sedí na rozvahách firem, jejichž úrokové náklady převyšují provozní zisky. Státem kontrolované banky zápasí se špatným dluhem. Indie samozřejmě chronicky bojuje i s nedostatečnou a podinvestovanou infrastrukturou všeho typu, od spleti drátů a kabelů visících v hroznech z každého sloupu v Bombaji po neadekvátní dálnice, železnice a přístavy. Korupce ze strany přebujelé byrokracie zůstává problémem, ale jistě ne výrazně horším, než před 25 lety. Paradoxně přebujelá legislativa na ochranu zaměstnanců je také jedním z faktorů, které jsou citovány v souvislosti s indickou konkurenceschopností, zvlášť v asijském kontextu. To přitom při nedostatečné úrovni obecného vzdělání populace.
Co by opravdu pomohlo, je dotažení ambiciózních liberálních reforem. Jedná se především o zvýšení kontroly nad dluhovou spirálou veřejných financí, liberalizace výroby a distribuce elektrické energie, která je při těžce regulovaných spotřebitelských cenách energie zcela odvislá od rozhodnutí vlády o tom, kdo získá přístup k levnému domácímu uhlí, popřípadě dotacím na drahé uhlí importované. Dále investoři hlasitě volají po zjednodušení pravidel pro přímé zahraniční investice, zjednodušení systému daní a systému nákupu půdy, vyčištění špatných dluhů ve státem vlastněných bankách a zrušení kontroverzních politických rozhodnutí typu zpětného zdanění Vodafonu ve výši 2,2 miliardy dolarů.
Ale v předvolebním roce a s křehkou vládní koalicí je to nepravděpodobné.