Příběh se týká samotné České pošty, která byla hnána až před Nejvyšší soud za to, že poukázala peníze správnému adresátovi. Byť by se zdálo, že se jedná o aprílový žertík, opak je pravdou. O co tedy šlo?
Neúspěšný účastník soudního sporu se chystal odeslat svému protějšku částku odpovídající nákladům soudního řízení. Na podacích lístcích však úmyslně drobně zkomolil jméno adresáta, aby si vyzkoušel poštu, jak se v takové situaci zachová.
S nepřesným označením adresáta se však pošta vypořádala a vyplatila finanční částku správné osobě. Namísto vděku se však odesílatel posléze obrátil na soud s žalobou vůči poště na náhradu škody, kterou mu měla svým jednáním způsobit. Odesílatel argumentoval tím, že pošta jednala protiprávně, když peníze vyplatila jiné než na podacím lístků uvedené osobě. Pokud se na její straně vyskytly pochybnosti o osobě a její totožnosti s adresátem, nemělo k výplatě peněz vůbec dojít, neboť osobou oprávněnou k rozhodování o nakládání se zásilkou je odesílatel, který svou vůli projevil v dokladu předaném žalované, od níž se neměla bezdůvodně odchylovat.
Ačkoli by argumenty odesílatele-žalobce pro někoho mohly znít přesvědčivě, tentokrát si soudy zachovaly selský rozum a ryze mechanický a formalistický výklad předestřený žalobcem shodně „sfoukly ze stolu“. Žalobce sice měl dostatek energie s tímto vynalézavým pohledem na věc dokráčet až do Brna, na jeho osudu to však nic nezměnilo.
I Nejvyšší soud se totiž k záležitosti postavil racionálně a věcně. Pravil, že formálně vzato pošta nedoručila peníze osobě žalobcem označené za adresáta, která neexistuje. Nicméně je doručila osobě existující a ztotožnitelné s osobou pouze chybně označenou. A to aniž by došlo k záměně subjektů a k doručení peněz osobě, jíž nemohly být vůbec adresovány. Soud žalobce „prokouknul“, když poukázal na to, že jeho cílem nebylo nic jiného než přivodit poště odpovědnost za škodu v rozsahu poukázané částky, čímž by kompenzoval snížení svého majetkového stavu založeného soudním rozhodnutím.
Soudy shodně konstatovaly, že takové jednání žalobce představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy, který je podle základních zásad občanského zákoníku nepřípustný a musí být soudem odepřen. Jako každá správná soudnička tedy případ skončil výchovným ponaučením pro žalobce.