V tomto případu bylo na směnce vyznačeno jako platební místo „K. Vary“ a soud prvního stupně i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací uzavřely, že takto vyznačené platební místo požadavek určitosti nesplňuje. Vrchní soud dále doplnil, že: „směnka je neomezitelně převoditelný cenný papír, její oběh tedy zákon přímo předpokládá, přičemž v úvahu přichází i indosace na zahraniční subjekt, u něhož znalost použité zkratky ani nelze předpokládat“. Původně vydaný směnečný platební rozkaz tedy krajský soud zrušil a Vrchní soud toto jeho rozhodnutí potvrdil.
Směnečnému věřiteli kvůli tomuto verdiktu hrozilo, že směnka ztratí svoji povahu cenného papíru a stane se pouhým cárem papíru či v lepším případě pouhým podpůrným důkazem v klasickém sporu o peněžité plnění. Směnečný věřitel tedy podal dovolání a argumentoval, že platební místo uvedené na směnce jako„K. Vary“ je zcela určitým a srozumitelným místem plnění. „Zkratka statutárního města Karlovy Vary ve znění ,K. Vary‘ je zkratkou ustálenou a je již spíše notorietou. V tomto znění se užívá jak na dopravních značkách, tak i na důležitých listinách a je proto obecně známá a užívaná. Platební místo kromě zkratky obce obsahuje rovněž údaj o přesném místě plnění, když uvádí ulici a číslo popisné domu.“
Nejvyšší soud připomněl svou ustálenou judikaturu k požadavkům na vyznačení místa placení jakožto povinné náležitosti směnky, z níž vyplývá, že k naplnění požadavku určitosti platebního místa postačí, je-li platební místo na směnce vyznačeno alespoň s přesností obce nebo města, a to bez zřetele k tomu, zda případně existuje více takových míst shodného názvu.
Dále však konstatoval, že jakkoli platí, že každá obec má svůj název a ke změně názvu obce dává souhlas Ministerstvo vnitra, z ustanovení směnečného zákona nelze dovodit požadavek, aby na směnce bylo uvedeno místo platební - název obce – bez sebemenší odchylky od takto určeného názvu.
Naopak podstatné je, zda údaj místa, kde má být placeno, je na směnce vyznačen způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, kde má výstavce vlastní směnky povinnost plnit; případná odchylka od „úředně zavedeného“ označení obce, nemající za následek vznik takových pochybností, není významná. K tomu, že náležitost údaje platebního místa nesmí být posuzována s přehnanou přesností, poukázal rovněž na „klasickou“ odbornou literaturu, když např. Roučkův Jednotný směnečný řád z roku 1941 připouštěl vymezení platebního místa způsobem „na K. Vinohradech“.
Nejvyšší soud proto formalistický výklad soudů nižších instancí odmítl a jejich rozhodnutí zrušil.
Lze tedy snad uzavřít, že vzhledem k jasnému stanovisku Nejvyššího soudu nebudou již ani nižší soudy lpět na přesném označení obce nepřipouštějíce sebemenší odchylku. Přes toto popisované a pro směnečné věřitele příznivé rozhodnutí je však nutno jim doporučit, aby ve své směnečné praxi trvali na přesném vyplnění všech zákonných náležitostí směnky, aby nezavdali záminku k případnému sporu. I když totiž náš směnečný věřitel byl nakonec úspěšný, mohlo by se jednat i o Pyrrhovo vítězství, kdy ho vynechání několika písmen při vyplnění směnky stálo téměř 3 roky soudního sporu navíc.