S rostoucími deficity obchodní bilance se zvyšuje i zadlužení Spojených států, a pokud se má předejít krizi, tento trend se musí otočit. Na stránkách VoxEu to tvrdí ekonomové Vijay Joshi a David Vines, podle kterých je základem takového otočení směru fiskální konsolidace doprovázená cly či v lepším případě oslabením kurzu americké měny (viz včerejší Víkendář). Ekonomové k tomu dodávají, že se často hovoří o záplavě nadměrných úspor z Číny a dalších zemí. Ty míří do USA a táhnou kurz dolaru nahoru. Jak se s tímto jevem vypořádat?
Například Martin Wolf z Financial Times letos psal, že výhodou pro USA pramenící z onoho přílivu kapitálu je možnost mít větší fiskální deficity a další růst veřejného dluhu. To sice ve skutečnosti nemusí být zase taková výhra, ale pokud by vláda snížila svůj rozpočtový deficit a příliv kapitálu by pokračoval, výsledkem by mohly být problémy na straně soukromého sektoru. Buď ve formě recese, nebo jako bublina na investičních trzích. Joshi k tomu píše:
„S tím nesouhlasíme. Příliv kapitálu do USA by nepokračoval na předchozí úrovni kvůli poklesu amerických úrokových sazeb.“ K němu by mohlo dojít právě kvůli tomu, že by fiskální kontrakce otevřela dveře uvolněnější politice centrální banky. „Vhodná kombinace fiskální a měnové politiky by mohla vést k určitému zlepšení obchodního deficitu USA, i kdyby USA jednaly jednostranně.“
Nejlepším plánem z celosvětového hlediska by pak podle ekonomů byl ten, který by vedl k expanzi agregátní poptávky v Číně a v některých dalších zemích s obchodními přebytky, souběžně s fiskální konsolidaci v USA. V takovém případě by dodatečná poptávka z Číny a dalších zemí absorbovala přebytky těchto zemí a Spojené státy by snižovaly své deficity. Nevznikla by žádná dodatečná nezaměstnanost a nevyužité zdroje, ať už v USA nebo kdekoli jinde. Takové spolupráce by mohlo být dosaženo v rámci nějakého druhu „dohody Mar-a-Lago“.
„To je směr, o který by se USA měly snažit, spíše než se snažit udržet poptávku po domácím zboží prostřednictvím expanzivní fiskální politiky. Nebo dokonce prostřednictvím cel. Záplava dovozů do USA není nevyhnutelná. Lze ji všem změnit pouze tehdy, bude-li existovat popsaná globální spolupráce. Pokud by USA jednaly samy, bez současného nárůstu agregátní poptávky v zahraničí, výsledkem by skutečně byl propad poptávky a produkce v USA. Tento efekt by se pak rozšířil do zahraničí snížením poptávky po dovozech do USA. Takové deflační účinky na zahraniční ekonomiky by byly ještě posíleny oslabením dolaru, kterého by se americká politika snažila dosáhnout.“
Za těchto okolností by pak podle ekonomů hrozilo nebezpečí nějaké formy „zahraniční odvety“. Měnové války jsou jednou z možností, stejně jako války celní. Čína a další země by se mohly bránit devalvaci dolaru, čímž by se dopady fiskálních úsporných opatření v USA přenesly zpět přímo do USA. Oslabení dolaru, které by bylo dostatečně velké na to, aby podstatně snížilo obchodní deficit USA, by přitom podle ekonomů řádově dosahovalo asi 30 %, což by na jiné země mělo podstatný dopad. Reakce klíčových zemí, jako je Čína, Japonsko a eurozóna, by pak byly zásadní.
Dobrou zprávou podle ekonomů je, že směr žádoucí ekonomické politiky je ve střednědobém horizontu vzhledem k makroekonomické situaci v řadě zemí jasný. V USA by mělo dojít k fiskální kontrakci a měnové expanzi. V Číně jsou zase potřebná opatření ke zvýšení veřejné a soukromé spotřeby (ale nikoli investic). To v kombinaci s posilováním směnného kurzu. V Japonsku jsou žádoucí opatření ke zvýšení spotřeby domácností a podniků spolu s utahováním monetární politiky. V eurozóně zase politika mířící ke zvýšení veřejných a soukromých výdajů (na spotřebu i investice) spolu s utahováním měnové politiky.
To vše v principu zapadá do výše uvedené úvahy, ale „špatnou zprávou je, že vhodný střednědobý rámec může být v rozporu s různými krátkodobými cíli“. Právě tak, jako je tomu třeba s fiskální politikou USA. A co by to vše udělalo s pozicí dolaru ve světové ekonomice? Ekonomové k tomu uvádějí: „Domníváme se, že v současné situaci je dominance dolaru mnohem více ohrožena soustavným nárůstem veřejného a zahraničního dluhu USA. Pokud by trhy pochopily, že depreciace dolaru má pomoci snížit tuto globální nerovnováhu a tím podpořit i světovou ekonomiku, pravděpodobně by to přijaly jako nezbytný krok. Změny v globální pozici americké měny přitom časem určitě proběhnou, ale budou postupné, nikoli náhlé.“
Zdroj: VoxEU