Investoři z celého světa znovu objevili trhy v eurozóně. Rizikové prémie dluhopisů zemí na její periferii se propadly, akciové trhy vystřelily nahoru a euro je silné. Nyní se všechny oči upírají na ECB a na její kroky zaměřené na boj s domnělou hrozbou deflace. Investoři i politici by ale měli hledět mnohem dále než do Frankfurtu. Na dosažení stability eurozóny bude třeba odvážných reforem. Během krize se všichni zaměřovali na to, jak snižování vládních výdajů a strukturální reformy dusí ekonomiku eurozóny. Je pravda, že fiskální konsolidace byla doprovázena kolabujícím růstem, rostoucí nezaměstnaností a dalšími problémy. Nyní je ale čas hledět kupředu. Politici musí přijít s pozitivní vizí, lidé už nesmí spojovat členství v eurozóně s utrpením, ale s příležitostmi.
Vývoj posledních let ukazuje, že reformy se vyplatí. V zemích jako Irsko, Portugalsko či Španělsko se vrací růst a nezaměstnanost pravděpodobně dosáhla svého vrcholu. Vnější deficity se zmenšují a tyto země pokračují v reformách. Důvodem není to, že by jim to nařizoval někdo z Bruselu. Je to v jejich vlastním zájmu. Evropská unie může tento trend posílit, například podporou investic do infrastruktury nebo podmíněným uvolněním fiskálních cílů. Pokud se chce Evropa vyhnout další krizi, musí dojít k hlubší integraci. Již dnes jsou rozdíly v integraci patrné, projevuje se to například přístupem k bankovní unii či fiskálnímu kompaktu. V unii 28 zemí ale nemá smysl trvat na tom, aby integrace postupovala všude stejně. EU je mistrem kompromisu a složitosti a i nadále by mělo být možné využívat rozdílnou míru integrace.
Není divu, že Evropané jsou ze současného stavu v EU zmatení a jejich vlády zápolí s implementací všech nových pravidel. EU by měla vše sjednotit do jedné „ekonomické ústavy“. Pro zlepšení chodu její ekonomiky už bylo učiněno hodně, ale je třeba jít dále. Zapotřebí je například silný celoevropský fiskální dohled, který zajistí, aby všechna fiskální pravidla byla skutečně respektována. Musí být také zaveden společný mechanismus, který by řešil defaulty vlád. Ten by zlepšil disciplínu jak na straně vlád, tak na straně investorů. A je také třeba vytvořit pravidla odchodu z unie pro země, jejichž obyvatelé se domnívají, že jim v ní už není dobře. Trhy jsou nyní klidné, největším nebezpečím je tak to, že se spokojíme s dosavadními úspěchy. Už nehledíme do propasti rozpadu eura a politici tak mohou propadnout pokušení a vycouvat z těžkých reforem. Pokud má ale euro přežít, musíme jít dál.
Autorem je hlavní ekonom Michael Heise.
Zdroj: WSJ