Finanční krize ve Spojených státech přinesla na scénu kromě hlubokých hospodářských potíží také pojem známý jako „too big to fail“, tedy „příliš velký na to, aby padl“. Termín byl takřka výhradně používán ve finančním sektoru, kde panovala obava, aby pád některé z bankovních institucí nezpůsobil zcela fatální důsledky pro celou ekonomiku. Ve výsledku tak těmto společnostem byla poskytnuta finanční pomoc ze strany státu na odvrácení krachu a s ním spojeného dominového efektu. Americké regulatorní orgány přijaly hned několik opatření, které mají nadměrnému růstu institucí a s ním spojenému problému „too big to fail“ zabránit.
Jestliže největší ekonomika světa s přebujelým bankovním sektorem zápasila v minulých letech, její dlouholetý pronásledovatel Čína podobnou otázku řeší právě nyní. A to dokonce možná v mnohem větší míře. Je totiž patrné, že velikost čínských bank, ať už objemem aktiv, či podílem aktiv na HDP dosahuje výrazně vyšších hodnot, než tomu bylo v případě amerických bank před nedávnou finanční krizí. Například tehdy disponovala aktivy v hodnotě 2,17 bil. USD, což bylo „jen“ 15 % tehdejšího hrubého domácího produktu USA.
Velikost čínských bank pak vzbuzuje hned několik oprávněných obav. Tou první je klasická implikace pro celé hospodářství ve chvíli, kdy by jedna z přerostlých bank měla zkrachovat. Došlo by k uzavření účtů, runu na banku či zmrazení financování. Druhou je klesající averze k riziku samotných bankéřů. V situaci, kdy přerostlým institucím „kryje záda“ vládní sektor, připravený podat v případě potíží pomocnou ruku, mohou bankéři zvyšovat objem rizikových expozic, neboť případné následky odnesou daňoví poplatníci. Třetí je pak celková distorze, kterou na finančním trhu ohromné čínské banky vytváří. Díky své velikosti mají daleko snazší přístup k dodatečnému kapitálu a v konkurenčním souboji s malými bankami mají navrch. To následně ubližuje také drobnějším podnikům, které jsou financovány právě skrze malé bankovní instituce.
Na čínském trhu tak operují finanční dinosauři, kteří oprašují vzpomínky na „too big to fail“ problém, se kterým zápasily USA. Na druhou stranu je kromě paralel potřeba zmínit velice významnou odlišnost.
Čínské banky jsou sice větší, než byly ty americké před rozpoutáním finanční krize, ve spoustě ohledů jsou však také daleko lépe zabezpečené. Zatímco investiční banky USA v předkrizových letech byly závislé na krátkodobém financování, a tedy vývoji finančního trhu, v případě čínských institucí hraje roli spíše trh depozit. S tím souvisí také celková struktura operací čínských bank, které se z valné většiny zaměřují na obvyklé půjčky stabilním státním podnikům. To v případě amerických investičních bank naplnily rozvahy obrovské expozice držené v derivátových produktech, které po krachu nemovitostního trhu představovaly doslova bezcenné cáry papíru.
Je tedy patrné, že čínské banky jsou „too big to fail“. Přesto dokonalá paralela s americkou zkušeností neexistuje. Finanční instituce v druhé největší světové ekonomice totiž sice představují svou velikostí riziko, strukturou svých operací však dávají daleko menší důvod věřit, že se v brzké době krach a s ním spojená ochrana může objevit. Alespoň prozatím…
Zdroje: Bloomberg, tradingeconomics