Představte si, že máte určité zemi poradit, jakou ekonomickou politiku by měla sledovat. Tato země je blízko plné zaměstnanosti, růst se blíží potenciálu. Zdroje jsou využity, rozpočet je vyrovnaný, dluh se ale nachází vysoko nad cílem. Monetární politika je navíc extrémně uvolněná. Jde o přesný popis německé ekonomiky i přesto, že poslední odhady růstu byly sníženy. Neexistují známky toho, že by se Německo propadalo do recese, inflace leží nízko, ale riziko deflace také nehrozí. Tato země by potřebovala mnohem utaženější monetární politiku, a to je pádný důvod, proč by její fiskální politika neměla být také uvolněná.
Ve které ekonomické učebnici najdeme tvrzení, že popsaná země by měla dosahovat rozpočtových deficitů, aby stimulovala svou ekonomiku? Důvody k tomu najdeme jen těžko, ale přesto jsou veřejné investice považovány za příliš nízké, infrastruktura je zanedbaná, ulice a mosty potřebují opravy. Zdálo by se tedy rozumné tvrdit, že Německo by mělo omezit poměrně vysoké sociální výdaje a zvýšit výdaje na infrastrukturu. Argument pro stimulaci financovanou deficity to ale opět není. Přesto politici, vědci, MMF či Světová banka základní ekonomickou logiku ignorují.
Tvrdí se také, že Německo by mělo „stimulovat růst“, aby podpořilo sousední země. Ve Francii a Itálii jde o velmi rozšířený názor. Řada studií však ukazuje, že takový krok by sousedním zemím pomohl jen minimálně. To ovšem neznamená, že si Německo nezaslouží kritiku. Vláda Angely Merkelové učinila řadu chybných kroků. Týkají se například penzijního systému či špatně navrženého systému minimální mzdy nebo nákladné energetické politiky. Podobné kroky poškozují německý růst a Berlín si kvůli nim zaslouží kritiku. Tlak na stimulaci financovanou deficity je ale ekonomickým dogmatem, které vyhrává nad ekonomií.
Autorem je Otmar Issing, bývalý hlavní ekonom ECB.
Zdroj: FT