Určovací žaloba je specifickým procesněprávním prostředkem, jehož cílem je chránit právní jistotu účastníků. Lze ji uplatnit, „aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.“ Jak plyne z textu zákona, základní podmínkou pro úspěšné podání určovací žaloby je prokázání naléhavého právního zájmu žalobce proti žalovanému. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Na druhou stranu soudní praxe je jednotná rovněž v názoru, že má-li právní otázka, o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu.
Tomu také odpovídá závěr týkající se otázky přípustnosti žaloby na určení v případě, kdy se jeden z manželů po zániku manželství, tedy po zániku společného jmění manželů, avšak do doby jeho vypořádání, domáhá určení, zda určitá majetková hodnota do společného jmění manželů opravdu patří. Konkrétně jde například o situaci, kdy po rozvodu jeden z manželů, který má ve výlučném vlastnictví nemovitost, jež nabyl za trvání manželství, tvrdí, že ji nabyl výlučně za prostředky, které zdědil, a proto nemovitost nemůže být předmětem společného jmění, což se samozřejmě druhému manželovi nemusí líbit. Právě tato sporná otázka, tj. zda předmětná nemovitost patří nebo nepatří do SJM, má být řešena jako předběžná v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů. V něm soud nejprve řeší, zda majetkové hodnoty, které jsou předmětem řízení, skutečně do společného jmění manželů patří, a jestliže na ni kladně odpoví, přikáže je některému z bývalých manželů (popř. oběma do podílového spoluvlastnictví) a rozhodne o finančním plnění (náhradě) za takové přikázání. Je tak zřejmé, že v takovém případě by žaloba na určení byla zamítnuta, neboť chybí naléhavý právní zájem.
Jak však v nedávně době upozornil Nejvyšší soud, jiná situace nastává ve chvíli, kdy bývalý manžel či manželka ještě před vypořádáním SJM tuto nemovitost prodá třetí osobě. V takovém případě jsou dvě možnosti. První je namítat v rámci řízení o vypořádání neplatnost převodní smlouvy a bude-li těmto námitkám vyhověno, předmětem vypořádání se stane kupní cena dané nemovitosti. Druhá možnost je vhodná pro případy, kdy si přejete, aby se předmětem vypořádání nestala jen kupní cena, ale přímo nemovitost jako taková a aby k ní bylo možné získat například spoluvlastnické právo a nadále ji užívat. V takovém případě je potřeba podat právě žalobu na určení, že tato nemovitost patří do společného jmění manželů. Jak totiž dovodil Nejvyšší soud, pokud by se o této otázce rozhodovalo pouze jako o předběžné otázce v rámci vypořádání SJM, „pak by se takové rozhodnutí nejenže nijak nemohlo dotknout právní sféry třetí osoby, resp. stávajícího „katastrálního vlastníka“, jenž nebyl účastníkem řízení o vypořádání SJM, ale zajisté by ani nemohlo vyvolat příslušnou změnu zápisů v katastru nemovitostí.“
Z uvedeného důvodu tedy Nejvyšší soud přisvědčil existenci naléhavého právního zájmu pro úspěšné podání žaloby na určení dle § 80 písm. c) i v některých případech řešení otázky, zda určitá majetková hodnota po rozvodu patří do SJM či nikoliv.