Není třeba dlouze rozebírat, že není centrální banky, která by se zavděčila všem. Platí to na různých úrovních a dobře jsme si to otestovali i u nás doma. Monetární politika má totiž vždy nějaký přerozdělující efekt a málokomu se asi líbí, když je zrovna na jeho kratším konci. Zavděčit se všem ale asi nelze ani co se týče efektu celkového. Vždy bude někdo, kdo tvrdí, že se mělo dělat více. A proti tomu bude stát názor, že „více“ je v dané situaci naopak „méně“.
Hlasů tvrdících, že Fed měl svou politiku začít utahovat již mnohem dříve, je celá řada. Po prvním zvednutí sazeb se pak celkem jasně začala profilovat i druhé názorová strana. Do jejího čela se alespoň z mediálního hlediska postavila známá dvojka Krugman – DeLong. K nim se rychle přidala další těžká váha americké a vlastně i světové ekonomie, Larry Summers. Linie obránců nulových sazeb ale není ani zdaleka jednotná.
Pan Summers na svém blogu nedávno vysvětloval, že Brad Delong a Paul Krugman stojí proti zvyšování sazeb na základě standardního IS-LM modelu. Jinak řečeno, nepotřebujeme žádné novátorské úvahy, staré dobré modely fungují a ukazují, že čas na utažení monetární politiky ještě nepřišel. Larry Summers je trochu jiného názoru:
Chleba se nyní láme ne na poptávkové, ale na nabídkové straně. O tom, jak nyní vypadá Phillipsova křivka toho sice nyní moc nevíme, ale víme, že inflace je znatelně pod cílem. K tomu přidejme možný efekt hystereze a možnost dlouhodobě stagnace a z rovnice nám vychází, že sazby měly zůstat u nuly.
Zde si dovolím tvrdit, že jde o relativně nedůležitý rozpor, i když tu je docela důležitá otázka použitelnosti starých dobrých modelů. Podle mne tak časté volání po nějakých nových teoriích se opírá spíše o to, že z těch starých teorií jsme z nějakého důvodu nevyždímali vše, co v nich bylo (třeba proto, že jsme na ně už zapomněli). Názorové rozpory „stimulačního“ týmu se ale hrotí i v oblasti překvapivé – v potřebě důvěry.
Důvěru nepotřebujeme?
DeLong a Krugman se také domnívají, že Fed a poslední zvyšování sazeb byly ovlivněny snahou o to, zachovat si důvěryhodnost. Summers souhlasí s tím, že tento faktor je důležitý, ale před Krugmanovou analýzou varuje.
Pokud někdo sleduje blog pana Krugmana (tak jako to s oblibou činím já), asi si všiml, že už dlouho pracuje s následující tezí: Spojeným státům nemůže hrozit krize důvěry, respektive její důsledky. Jejich dluhy jsou totiž denominovány hlavně v dolarech a jeho oslabení tak nepovede ke zhoršení schopnosti dluhy splácet. Naopak, Spojené státy by při oslabení dolaru těžily z boomu exportů. Krize důvěry by se nemohla projevit ani růstem sazeb, protože ty má pod kontrolou Fed.
Nad touto tezí nemávejme rukou, protože má něco co do sebe (ale ne všechno – viz níže). Mimo jiné ukazuje, jak jednostranný je názor, že Spojené státy drží, respektive držela nad vodou Čína, která nakupovala jejich dluhopisy. Ve skutečnosti tím držela nad vodou (rychle tekoucí) hlavně sebe. Výsledné relativní posilování dolaru Spojeným státům určitě spíše škodilo, než pomáhalo*.
Tato úvaha ve stylu „my důvěru nepotřebujeme“ je „logická“, její problém je ale v tom, že je neúplná. Pan Summers v této souvislosti poznamenává, že krize důvěry se také projevuje na chování spotřebitelů, na jejich očekávání, na rizikových prémiích, cenách aktiv a tak dále. Sám bych se také držel konzervativního pohledu, který říká, že důvěra je základním stavebním kamenem. Ptám se ale, co to v kontextu pokrizových let znamená „jednat důvěryhodně“. Naše reflexy říkají, že to znamená ostražitý postoj vůči inflaci (tedy to, co Fed v podstatě učinil). Jenže tyto reflexy nás možná klamou a my kvůli nim bojujeme v dávno skončené bitvě (a ignorujeme tu novou – to v podstatě říká pan Summers).
Vše se ukáže
Určitě jsem dalek myšlenek na to, že by si ve Fedu těchto dilemat nebyli vědomi. Jeho kroky ale budou vždy do určité míry střelbou naslepo a navíc na pohyblivý cíl. Zda se tentokrát trefil, nakonec zjistíme. V současné době to skoro vypadá, že Čína dělá kavárenskou diskusi ze všeho výše uvedeného. Nakonec se možná ukáže, že sazby bylo lepší ponechat ještě u nuly, důvody ale netipnul správně ani pan Summers, ani pan Krugman.
* Tím se dostáváme až k tomu, jak moc velkou výhodou, či nevýhodou je vlastně měna, která je globálně měnou rezervní (pro nás je to kavárenská diskuse, protože koruně nic takového nehrozí). Je to trochu sporné. Výhodou pro USA není možná ani tak měna rezervní, jako měna vlastní, respektive nezávislá monetární politika a to, že dluhy jsou denominované v dolarech (viz výše).