Americký prezident si stěžuje na monetární politiku Fedu. Podle svých slov konkrétně „není nadšen“ ze zvedání sazeb v době, kdy se on sám snaží podpořit ekonomický růst. Celé bychom to mohli odbýt s tím, že na standardy současné hlavy USA jde o velmi umírněný projev a vlastně ukazuje, že monetární politiku hodlá víceméně nechat na pokoji. Pár úvah bych ale v této souvislosti přece jen rád prezentoval.
Trhy, stratégové a analytici si zmíněný komentář přebrali v duchu výše uvedeného – nic moc se neděje. Zdá se tedy, že nevěří v eskalaci rétoriky a kroků americké vlády vůči Fedu a/nebo věří v odolnost Fedu vůči potenciálním agresivnějším útokům. To je samozřejmě možný scénář a doufejme, že pravděpodobný. Podle dosavadních zkušeností je ale také možné, že prezidentovo vnímání toho, co je „umění vyjednávat“, k eskalaci povede i zde. Konec konců, podobný scénář vidíme u obchodních tenzí a potyček. Dlouho se na tomto poli téměř nic nedělo, všichni se nechali ukolébat a nyní se rozjíždí spirála, která už má značně reálné obrysy. Tím vším se pak stále jasněji prolíná jedna významná věc, jeden silný trend.
Je podle mne zřejmé, že jsme vstoupili do doby, která vytváří velký tlak na existující struktury, systémy, myšlenkové vzorce a podobně a to na jejich nejslabších, nejméně funkčních místech. Platí to o tradičním „korýtkovském“ a demokracii dusícím rozdělení moci ve státě, EU, eurozóně, všemožných druzích parazitování, sebepoškozování, závislosti na mikro i makroúrovních. Jelikož nositeli tohoto tlaku se nestaly tradiční „elity“ (ryby si rybník nevypustí), doba k tomu využívá ty, kterým se říká populisté. Ti někdy střílí úplně mimo terč, někdy se jim ale povede trefit do černého, nebo alespoň hodně blízko. Podívejme se na pár příkladů.
Příkladem toho druhého jsou u Spojených států možná obchodní tenze. Tématu obchodních potyček jsem se tu věnoval nedávno, jen krátce tak shrnu svůj pohled: Tyto potyčky jsou obecně vydávány za politiku protekcionismu, jako kdyby protekcionismus měl být cílem sám o sobě. Jenže tak podle všeho není: Američané jasně řekli, že jim jde o vyrovnání cel, či ještě lépe jejich úplnou eliminaci a v neposlední řadě o odstranění nefér praktik, které používá Čína. Tedy o cíle těžko kritizovatelné. Jenže „partneři“ takové kroky odmítají – jsou podle nich nereálné, nefér, naivní, apod. V minulosti by se vše v této fázi rozplynulo, jenže USA začaly tlačit na pilu. Z pohledu Evropy, či Číny je ale namísto sebereflexe samozřejmě pohodlnější vše prezentovat jako Americký protekcionismus.
Pak tu máme řadu kroků, u kterých až čas ukáže, zda byly „populistickou“ trefou do černého, či šly úplně mimo a mnohem více uškodily, než prospěly. Já sem zatím řadím třeba politiku USA vůči Severní Koreji, či Iránu. A nakonec jsou kroky, které jsou škodlivé a pramení buď z ignorance, či arogance. Příkladem v USA je velice pravděpodobně fiskální expanze v době, kdy se ekonomika téměř přehřívá (či snahy o deregulaci bank/finančního sektoru - máme velmi krátkou paměť). Racionální by tato expanze vedená zejména přes snižování daní byla pouze v případě, kdy by spolu s poptávkou výrazně stimulovala i nabídku a zvýšila produkční kapacity v ekonomice. Pravou motivací ale tu ale spíše byla jakási pudová, či dogmatická snaha snižovat daně za každou cenu (nic proti, ale vše má svůj čas a místo).
Možné pokusy o politické ovlivňování strategie Fedu by pak jednoznačně padaly do této kategorie škodlivých střel mimo. To neznamená, že Fed a centrální banky obecně nejsou strukturou, které by neprospěly změny. Nositeli změn a tlaků by ale asi neměli být lidé, kteří třeba ještě nedávno hlasitě kritizovali výši vládních dluhů, nyní je ale bez váhání nakopnou svou fiskální politikou. Či lidé, kteří dlouho hloupě tvrdili, že Fed svou expanzivní politikou v době téměř deflační ničí dolar. A nyní, když Fed se svou politiku s ohledem na narážení do ekonomického potenciálu správně utahuje, provedou fiskální stimulaci a ještě by si přáli uvolněnější monetární politiku. To by byl skutečný recept na devalvaci dolaru a ne jen cyklickou, ale strukturální.
Populisté vidí často věci černobíle. Ale pokud je vnímáme stejným černobílým (respektive jen černým) mustrem, děláme stejnou chybu jako oni. Čím dříve s jejich pomocí, či bez ní zboříme „chrámy“, které již neslouží, a postavíme nové, tím lépe. Za ony známé tři dny to ale asi nebude. Pozor ale i na druhý extrém, kterým je falešné revoluční nadšení, které vyvolává dojem, že nic nefunguje a je třeba se všeho zbavit – z finanční oblasti jeden příklad za všechny: nekritické kryptoměnové modlářství.