Když představil libru, novou digitální měnu, zvedla se vlna skeptických, kritických a vyloženě nepřátelských reakcí. Je to pochopitelné, vzhledem k reputaci, již si získal ledabylostí ve vztahu k uživatelským údajům a ochraně soukromí. Společnost, která kdysi slíbila, že se bude „pohybovat rychle a rozbíjet“ (Move Fast and Break Things), však strach veřejnosti nezastaví a bude si razit cestu dál – a přitom možná rozbije celé národní ekonomiky.
Zatím nemáme úplný obrázek, jak bude libra fungovat. Navzdory humbuku o její revolučnosti se může ukázat, že jde jen o další variaci na stávající platební systémy. Pay, PayPal, WeChat a další služby už nabízejí základní způsob platby, včetně různých prvků zvyšujících komfort s cílem nalákat zákazníky a podniky. V zásadě jsou ale tyto služby pouhým článkem v řetězu stávajících platebních kanálů, které jsou v posledku napojené na konvenční bankovní soustavu.
Pokud bude libra jednoduše konkurovat těmto zavedeným hráčům, na tom stále může bohatě vydělat, nejen co do poplatků za převody a devizové transakce, ale také ve smyslu sběru dat. Šťavnatou kořistí by bylo už shromažďování podrobností o platbách a transakcích obrovského okruhu uživatelů sociální sítě.
Libra je ale samozřejmě propagována jako něco mnohem víc. Jeden z výkonných manažerů uvedl: „Chceme, aby posílání peněz bylo stejně snadné jako posílání textových zpráv.“ Jestliže libra bude mít podobu soukromých peněz vázaných na koš stabilních velkých měn, jak to bude fungovat v praxi?
Kdyby obyvatelé Argentiny mohli jediným dotykem na chytrém telefonu přejít z pesa na koš stabilních měn, nehrnuli by se do takového bezpečného aktiva při prvním náznaku potíží v domácí ekonomice? Standardní analýza „efektivního trhu“ nám otázku zodpovědět nepomůže, protože na dokonalých trzích by se takové toky samy korigovaly. Při tomto náhledu platí, že kdyby argentinská veřejnost uvolňovala ze svého držení peso, měna by devalvovala a na podporu čerstvě podhodnocené měny by přispěchali arbitrážní obchodníci. Peso by se vrátilo na svou původní hodnotu a všechno by bylo v pořádku. Hladké mezinárodní toky by ani zdaleka nepředstavovaly hrozbu pro finanční stabilitu, naopak by vytvořily „efektivní trh“ par excellence.
Skutečný svět tak ale bohužel nefunguje. Během záchvatu domácí paniky je pravděpodobnější, že se mezinárodní kapitálové toky v soustavě, která nemá obdobu pojištění vkladů, budou držet logiky runu na banku. Když se vkladatelé obávají možnosti, že banka zkrachuje, ti rozumní si vyberou peníze. Pokud banka padne, vyhnou se ztrátě; pokud vydrží, budou si moci peníze s nízkými náklady vložit zpět. Jenže když se rozumně zachová dostatečný počet vkladatelů a vyberou si peníze, banka zkrachuje.
Tentýž druh sebenaplňujícího se proroctví se může projevit i v národní ekonomice. Pokud se zdá, že bezprostředně hrozí devalvace pesa, všichni rozumní držitelé se jej budou zbavovat výměnou za snadno dostupnou stabilní měnu, čímž zapříčiní překotnou devalvaci, jíž se obávali.
V dnešním světě k takovým masivním přesunům mezi měnami dochází zřídka, protože mezinárodní měnové transakce provází podstatné tření. I u významných měn je rozpětí mezi nákupní a prodejní cenou cizí měny obvykle kolem 10 % (pro maloobchodní zákazníky). Nadto existují významné převodní poplatky, například ty, které si účtuje Western Union za platby ze strany osob pracujících v cizině. A přestože velcí aktéři ve finančním sektoru mohou provádět destabilizační transakce a skutečně tak činí, jak se stalo třeba během „taper tantrum“ v roce 2013, měnové toky jsou v těchto případech stále svázané regulatorními požadavky.
Opravdu nevíme, co by se dělo, kdyby veřejnost náhle měla přístup k lacinému, neregulovanému způsobu, jak rozkolísanou místní měnu směnit za koš bezpečných měn. Rizika jsou ale zřejmá. Země s bohatou historií devalvací jako Argentina a také středně velké země s plovoucím směnným kurzem by byly silně zranitelné úniky kapitálu.
Stoupenci teorie efektivních trhů už dlouho prosazují hladší transakce, aby se maximalizoval rozsah a přínosy cenového mechanismu. Doposud nás však před katastrofálními důsledky zcela hladkých toků mezinárodních měn chrání neefektivnosti převládajících systémů. Horentní převodní poplatky a regulace namířená proti praní špinavých peněz (identifikace klienta) sypou do ozubených kol dostatek písku, takže mezinárodní měnové runy zůstávají výjimečným úkazem.
Pokud však zavede plynulé mezinárodní transakce pro širokou veřejnost, runy začnou být běžným jevem. Nevyhnutelně budou muset zakročit vlády, aby do systému zanesly novou formu tření. Jedním dílčím řešením je malá všeobecná daň z finančních transakcí, již před 50 lety typově navrhl nositel Nobelovy ceny za ekonomii James Tobin. Ačkoli by „Tobinova daň“ neřešila všechny otázky týkající se soukromí a finanční stability, mohla by odrazovat od krátkodobých spekulativních toků, aniž by podkopala pobídky k příznivějším transakcím, jako jsou přímé zahraniční investice.
Politici po celém světě o Tobinově dani diskutují už desítky let. Když se teď na obzoru rýsuje digitální libra, je načase promítnout slova ve skutky – dřív než tak učiní .
Stephen Grenville, bývalý náměstek guvernéra australské centrální banky, je externím spolupracovníkem Lowyho institutu v Sydney.
Copyright: Project Syndicate, 2019.
www.project-syndicate.org