V nedávném komentáři pro Project Syndicate James K. Galbraith z Texaské univerzity v Austinu obhajuje moderní monetární teorii (MMT) a koriguje některá nedorozumění ohledně vazeb mezi MMT, federálními schodky a nezávislostí centrální banky. Galbraith se ale nezabývá tím, co představuje možná vůbec nejdůležitější otázku: politickými podmínkami nezbytnými k účinné realizaci MMT.
MMT za svůj nově nalezený význam vděčí skutečnosti, že hlavní starostí centrálních bank se namísto inflace stává deflace. Pro vysoce zadluženou a silně schodkovou ekonomiku typu Spojených států je deflace obzvlášť vážnou hrozbou, protože oddaluje spotřebu a zesiluje neklid dlužníků. Spotřebitelé upouštějí od velkých nákupů, neboť předpokládají, že v budoucnu klesnou ceny. Když vlastníci domů s hypotékou vidí pokles cen vlastního bydlení a úbytek čisté hodnoty svého domu, osekávají své výdaje. Takové uskrovňování zneklidňuje Federální rezervní systém, protože zesiluje deflační tlaky a mohlo by vyvolat hlubší škrty ve výdajích, burzovní poklesy a rozsáhlé zkracování dluhové páky.
Dosavadní neschopnost Fedu dosáhnout svého 2% cíle u roční inflace naznačuje, že mu schází nástroje k překonání vytrvalých dezinflačních sil v ekonomice. K těmto silám patří zvýšená koncentrace amerického trhu, která oslabováním vyjednávací moci zaměstnanců a zvyšováním příjmové nerovnosti snižuje agregátní poptávku, dále stárnutí obyvatelstva, nedostatečné investice do infrastruktury a do zmírňování klimatických změn a technologiemi motivované nahrazování pracovních sil. Situace je o to horší, že vlivem patu v americké politice přetrvává věrnost ekonomicky vyčerpaným strategiím, jako jsou daňové škrty pro bohaté, na úkor investic do vzdělávání a dalších zdrojů dlouhodobého růstu. Takové poměry volají po podstatných změnách ve výdajových a daňových politikách vlády USA.
Za cestu k dosažení potřebných změn je pokládána právě MMT. Ta má za to, že vláda může utrácet, kolik chce, jestliže si půjčuje ve své vlastní měně a centrální banka dokáže nakoupit tolik vládního dluhu, kolik je zapotřebí – dokud takový postup nevyvolává nepřijatelně vysokou inflaci. Není mnoho, co by se na tom nelíbilo jak zastáncům snižování daní, tak stoupencům veřejných investic.
MMT už tvrdě kritizovali ekonomové napříč politickým spektrem, od Kennetha Rogoffa a Lawrence H. Summerse z Harvardovy univerzity po Paula Krugmana z Městské univerzity v New Yorku. Všichni prohlašují, že se jedná o politickou disputaci přestrojenou za ekonomickou teorii. Galbraith a Ray Dalio ze společnosti Bridgewater Associates ale na MMT nahlížejí jinak. Dalio tvrdí, že MMT je opravdová teorie a – víc k podstatě věci – že při historicky se opakujících poklesech v dluhovém cyklu jde o nevyhnutelný politický krok.
Ve své knize Principles for Navigating Big Debt Crises (Principy zvládání velkých dluhových krizí) Dalio dokumentuje opatření, jež centrální banky historicky zaváděly, když se potýkaly s tím, když se vzkvétající hospodářství znenadání sesype pod dluhovou zátěží. Prvním krokem (měnovou politikou 1 neboli MP1) je přes noc snížit vyhlašované sazby s cílem stimulovat expanzi úvěrů a investic. Druhým (MP2) je nakupovat vládní dluh (kvantitativní uvolňování) s cílem podpořit ceny aktiv a předejít nezvladatelným poryvům oddlužování. Pokud MP1 a MP2 k zastavení poklesu nestačí, centrální banky udělají třetí krok (MMT, kterou Dalio označuje jako MP3) a přistoupí k financování výdajových priorit, které političtí lídři pokládají za nejpodstatnější. Tyto priority mohou sahat od financování velkých národních projektů po „shazování peněz z vrtulníku“ přímo ke spotřebitelům.
K účinnému zavedení MP3 je nezbytné dosáhnout politické shody, co a jak financovat. Při finančním zhroucení či jiném celostátním stavu nouze je zásadní politická jednota a okamžité jednání. Jednota vyžaduje pevný konsenzus, co se má financovat. Rychlost vyžaduje existenci důvěryhodné instituce, která výdaje řídí.
Na počátku 40. let 20. století, když USA vstoupily do druhé světové války a nejvyšší prioritou vlády se stalo zvítězit v ní, Fed naplno přešel do režimu MP3. Nejenže stanovil krátkodobé a dlouhodobé sazby u státních dluhopisů, ale také kupoval tolik vládního dluhu, kolik bylo zapotřebí k financování válečného úsilí. MP3 byla možná, protože válka politicky sjednotila zemi a Rooseveltově administrativě dala téměř autoritářskou moc vládnout ekonomice.
Stěžejní slabinou obhajoby MP3/MMT je absence výkladu, jak dosáhnout politické jednoty na tom, co a jak financovat. Jedná se o neomluvitelný nedostatek. Celkový dluh USA (jako podíl HDP) se blíží úrovním, které souvisely s minulými finančními kolapsy, a to nejsou započteny skryté dluhy související s údržbou infrastruktury, stoupajícími hladinami moří a nekrytými penzemi. Z příčin, jež osvětluje Dalio, je téměř nevyhnutelná americká dluhová krize vyžadující jistou formu MP3.
Zásadní otázkou, na niž musí odpovědět každé úsilí o dosažení politické jednoty, je, co představuje ospravedlnitelné výdaje. Alexander Hamilton, první americký ministr financí, nabídl v roce 1781 odpověď: „Národní dluh,“ napsal, „jestliže není nepřiměřený, nám bude národním požehnáním.“ Vládní dluh je „nepřiměřený“, pokud jej nelze splatit, protože výnosy z něj byly vynaloženy tak, že nezvýšily národní bohatství natolik, aby splácení umožňovalo. Dluh vyplývající z daňových škrtů, které se utratí za obří jachty, by byl téměř určitě nepřiměřený; dluh vzniklý s cílem zlepšit výsledky vzdělávání, udržovat nezbytnou infrastrukturu nebo řešit změnu klimatu by pravděpodobně nepřiměřený nebyl. Dosáhnout politické jednoty bude tudíž snazší, pokud se výnosy z MP3 vynaloží na priority, jako je školství, infrastruktura či klima.
Politický test určující, zda jsou vládní výdaje financované z MP3 ospravedlnitelné, je jasný: Budou půjčky považovat za „nepřiměřené“ příští generace? Většina Američanů narozených po druhé světové válce by řekla, že dluh vzniklý za účelem vítězství ve válce byl oprávněný, stejně jako dluh, jímž se financovala výstavba soustavy mezistátních dálnic, která doslova vyasfaltovala cestu k silnějšímu růstu.
Jak ukazují 30. a 40. léta, MP3 je přirozenou součástí reakcí vlád na významné dluhové poklesy a politické krize, které vyvolávají. Oproti první polovině dvacátého století víme mnohem víc o tom, co přispívá k hospodářskému růstu a udržitelnosti. Abychom urychlili zotavení z příštího poklesu, musíme už dnes určit typy výdajů, které nejvíc přispějí k udržitelnému zotavení a které budou při pohledu zpět považovat za nejdůvodnější budoucí Američané. Dále musíme zformovat instituce, které budou výdaje řídit. To jsou klíče k utváření politické jednoty, již MMT vyžaduje. Při zjišťování, co a jak financovat, nám mohou napovědět budoucí Američané; jen se musíme vžít do jejich situace.
Robert H. Dugger je řídícím společníkem Hanover Provident Capital, LLC.
Copyright: Project Syndicate, 2019.
www.project-syndicate.org