Evropská centrální banka se rozhodla, že sníží depozitní sazbu na minus 50 bazických bodů. Zároveň oznámila, že od listopadu obnoví program nákupu aktiv, který nebude časově omezený a měsíčně dosáhne 20 miliard dolarů. Zdá se, že proti tomuto rozhodnutí bylo několik lidí z 25členné rady guvernérů. Podle jejich názoru neodpovídá změna politiky současným ekonomickým podmínkám. Zazněla i kritika efektivity nových kroků, která stojí na předpokladu, že monetární politika v současném prostředí ztrácí svou sílu a přináší vedlejší efekty, které mohou být velmi škodlivé, píše na stránkách FTAlphaville Lorenzo Bini Smaghi, který sám seděl ve vedení ECB. Podle jeho názoru ale data hovoří ve prospěch hrdliček.
Ekonom se domnívá, že popsaný kritický názor má vážné vady. Za prvé, „neexistuje žádná seriózní studie, která by ukazovala, že monetární politika už není schopna zvednout inflaci a její vedlejší účinky se staly dominantní.“ Zodpovědná centrální banka přitom musí rozhodovat na základě řádně zpracovaných ekonomických analýz. Druhým problémem jsou pak historické zkušenosti. Ty podle ekonoma ukazují, že ECB již řadu let systematicky přestřeluje ohledně očekávané inflace.
Například v červnu 2014 ECB očekávala, že inflace se v roce 2015 zvedne na 1,1 % a v roce 2016 na 1,4 %. Jenže ta se pak pohybovala na 0 % a v roce 2016 na 0,2 %. Z tohoto pohledu byla tedy chybná politika ECB, v jejímž rámci sice v roce 2014 snížila sazby, ale nepokračovala s kvantitativním uvolňováním tak jako americký Fed. Neposkytla totiž dostatečnou monetární stimulaci. Podobné to bylo podle Smaghiho například v září roku 2018, kdy ECB ukončila program nákupu aktiv, protože čekala, že inflace se v roce 2019 zvedne na 1,7 % a na této úrovni se udrží i v roce 2020. Opět se však ukazuje, že tyto projekce byly příliš optimistické, protože jsou snižovány o půl procentního bodu a program nákupu aktiv se nyní obnovuje.
Politika založená na příliš optimistických projekcích vývoje inflace byla tedy chybná. A „je pozoruhodné, že ti členové vedení ECB, kteří se ve svých očekáváních mýlili a protestovali proti větší stimulaci, stále nereflektují své chyby ve svých současných pohledech“. Co se týče vedlejších efektů monetární politiky ECB, bývá zmiňováno zejména nízké úročení vkladů a jeho následný dopad na ekonomický růst a finanční stabilitu. Jenže „monetární politika sebou vždy nese vedlejší efekty, a to jak v případě jejího utažení, tak uvolnění“. Tyto efekty by se měly řešit v jiné oblasti, například fiskální politikou či politikou makroprudenční.
Smaghi poukazuje na to, že mandátem ECB je udržování cílové inflace. Pokud by tak měla banka sledovat další cíle včetně vedlejších efektů její politiky, měl by být rozšířen její mandát tak, aby zahrnoval například i ekonomický růst či finanční stabilitu. Pozoruhodné je pak podle něj to, že ti samí lidé, kteří ji kritizují za vedlejší efekty její politiky, jsou vehementně proti rozšíření jejího mandátu tak, aby mohla tyto efekty brát plně v potaz.
Podle ekonoma není pochyb, že efektivita monetární politiky v posledních letech klesla. Připomíná však, že v podobné situaci se nacházel Fed během působení Paula Volckera, když bojoval s vysokou inflací. Ten do čela Fedu přišel v polovině roku 1979, kdy inflace rostla i přesto, že v předchozích letech rostly sazby. I tehdy se množily hlasy, že monetární politika se stává „impotentní, sazby by již růst neměly, protože poškozují růst, a namísto toho by měla zasáhnout politika fiskální“. Volcker se ale rozhodl jinak, sazby zvedal agresivně a následný vývoj mu dal za pravdu. Smaghi tak podle svých slov doufá, že nová šéfka ECB Christine Lagardeová si z tohoto vývoje vezme poučení.
Zdroj: FTAlphaville