„Děti nezjišťují, co je pro jejich rodiče důležité podle toho, co jim rodiče říkají. Rozhodující roli hraje to, o co se rodiče skutečně starají a jak se chovají. A pro většinu z nich je ve vyspělých zemích rozhodující spokojenost a úspěchy. Svým dětem sice kladou na srdce, aby byly laskavé a ohleduplné, ale sami se tak nechovají,“ tvrdí The Atlantic. Není tak podle něj překvapením, že vlastnosti, jako je laskavost a empatie, jsou na úpadku. Jak ukazuje například jeden průzkum, mezi lety 1979 a 2009 došlo mezi studenty amerických univerzit k výraznému úpadku schopnosti vcítit se do perspektivy druhých či soucítit s těmi, kterým se v životě nevede tak dobře.
The Atlantic zmiňuje také experiment, v jehož rámci vědci v roce 2001 a pak v roce 2011 rozsypali v několika amerických městech na tisíce dopisů tak, že budili dojem, že někomu vypadly z tašky. Počet těch, které pak někdo zvedl a hodil do schránky, za toto období klesl o 10 %. The Atlantic to dává do souvislosti s tím, že „někteří rodiče vychovávají děti tak, jako by to byly výstavní síně jejich vlastních úspěchů... Jiní zase děti jemně odrazují od vstřícnosti a laskavosti, protože to vnímají jako slabost. U některých lidí například panuje názor, že pokud se jejich malé dítě chová bezohledně, neměl by mu v tom nikdo bránit, protože pak by dítě mohlo mít problémy s tím, aby se samo sebe zastalo. Podle nich je lepší, když z něj vyroste egoista, než když bude mít problém s tím někoho odmítnout.
Děti si také pozorně všímají, jak se chováme my dospělí. Vidí, jakou váhu klademe na dobré známky a úspěchy, ale že štědrost zase tolik odměňována není. The Atlantic tvrdí, že změnu může vyvolat už jen to, když se našich dětí přestaneme tolik ptát na známky, ale bude nás zajímat i to, zda někomu ve škole pomohly. Nejde o to děti do pomoci ostatním nutit, protože ta je naší přirozeností. Cílem je ukázat jim, že takový přístup se skutečně cení, a to, co samy přirozeně cítí, je v pořádku.
The Atlantic dodává, že psychologové rozdělují popularitu na dva druhy. První z nich souvisí s určitým postavením jedince, který si získal dominantní pozici či má pravomoci rozhodovat. Druhý se dá nazvat oblíbeností, která je založená na přátelskosti a vstřícnosti. Mladí lidé jsou často přitahováni prvním typem a sami obdivují ty, kteří získali nějaké výsadní postavení třeba i bez toho, aby byli k druhým vlídní. My je ale můžeme podpořit v tom, aby se více zaměřili na typ druhý. Například tím, že jim vysvětlíme, že skutečné přátelství není založené na tom, jak je někdo populární.
V neposlední řadě se pak ukazuje, že „děti, které více pomáhají ostatním, toho nakonec také více dokážou“. Jedna studie například ukazuje, že „chlapci, které ve školce jejich učitel hodnotil jako ty, kteří rádi pomáhali ostatním, pak o třicet let později vydělávali více než ostatní“. Podobné je to se studenty středních škol. Jiná studie zase ukazuje, že sdílení věcí vyvolává v lidech mnohem více spokojenosti než to, pokud nějakou věc jen tak dostaneme. Koneckonců už Darwin tvrdil, že „kmen, kde jsou si všichni vždy ochotni pomáhat, nakonec vyhraje nad většinou ostatních a v tom tkví přirozená selekce“.
Zdroj: The Atlantic