Je načase si přiznat, že americký sen je mrtvý. Jeho základní podmínky, tedy silný, vytrvalý hospodářský růst a meritokracie konstruovaná tak, aby bohatým znemožňovala ohýbat systém ve svůj prospěch, jsou ty tam, píše pro Project Syndicate Alexander Friedman - investor, bývalý výkonný ředitel GAM Investments, investiční ředitel UBS, finanční ředitel Nadace Billa a Melindy Gatesových a stážista v Bílém domě.
Nicméně: americký sen 2.0 je stále možný a bude na těch, kdo teď svádějí bitvu o Bílý dům, aby nabídli plán, jak jej zrealizovat. Pro začátek musí američtí lídři problém jasně vysvětlit. Deklarace nezávislosti prohlásila za stěžejní rys amerického života „cestu za štěstím“. Od roku 1776 usilovala každá generace o vzestupnou sociální mobilitu a po dlouhou dobu mnozí – byť ne všichni – dosahovali prosperity.
V průběhu více než sta let po občanské válce přetvářely Ameriku (a svět) průlomy v energetice, lékařství, telekomunikacích a dopravě. Dramaticky rosta hospodářská produktivita, stejně jako průměrná délka života. Politici z obou stran přijali národní étos, že pilnou prací může prorazit kdokoli, a postupně, byť nedokonale jej zpřístupňovali přistěhovalcům, nebělochům, ženám, zdravotně postiženým a dalším, kteří byli historicky z příslibu amerického života vyloučeni.
Když ale v 70. letech minulého století začal zpomalovat hospodářský růst, cítili voliči sílící frustraci a pocit veřejnosti, jejž prezident Jimmy Carter nazval „malátností“ Ameriky, ještě prohloubily ropné šoky, aféra Watergate a potupný konec války ve Vietnamu. Právě za této chmurné atmosféry vedl Ronald Reagan v roce 1980 kampaň se slibem, že zavede „jitro v Americe“. Federální rezervní systém USA dal najevo, že je ochoten dělat pro mírnění inflace cokoli, seškrtaly se daně a Amerika se zásadně transformovala ze země střadatelů v zemi dlužníků.
Americký sen na dluh
V následných desetiletích byla motorem růstu finanční páka, ale americký sen žil z dluhů. Američané se zadlužovali kvůli nákupům zahraničního zboží a producenti tohoto zboží kupovali americký vládní dluh, čímž drželi úrokové sazby na nízké úrovni. Američané měli sice pocit prosperity, ale reálná ekonomika rostla oproti dřívějšku jen polovičním tempem a medián mezd stagnoval.
Fed přitom věnoval síly tomu, aby hasil pravidelné požáry na finančních trzích. Bezděčně tak ovšem problém stoupající nerovnosti ještě zhoršil. Jeho politiky do roku 2007 uměle rozšířily finanční trhy, kde aktiva drží převážně bohatí, až na trojnásobek velikosti reálné ekonomiky.
Americký sen funguje pouze tehdy, když je růst sdílený a strukturální překážky vzestupu jsou vzácné. Dnes neplatí ani jedno. Podle Rozpočtového úřadu Kongresu USA se roční tempo růstu ve výši 4 % nevrátí – přinejmenším v dohledné době ne; nanejvýš lze očekávat 2% růst. Inovace, jež v minulosti poháněly růst zaměstnanosti ve výrobě a vzestupnou mobilitu, navíc vytlačily digitální technologie. Amazony a Ubery digitální ekonomiky totiž ničí pracovní místa dělníků a stlačují mzdy.
Situaci ještě dál zhoršuje fakt, že americký daňový řád sílící měrou zvýhodňuje kapitál oproti práci, což je zčásti důvodem, proč klesá podíl pracovních sil na národním důchodu. Sečteno podtrženo, mladí jsou příliš zadlužení, penzijních úspor pro početnou generaci narozenou po roce 1945 je málo a propuštěné a nezaměstnané trápí nedostatek flexibility a jistoty. Snaha prorazit se stala sisyfovským údělem.
Cesta ven
Naštěstí se nabízí lepší příběh. Už víme, co je třeba dělat, abychom pomohli srovnat hrací pole a obnovili schodkově neutrální růst a dynamiku. V prvé řadě bychom měli snižovat studentský dluh výměnou za službu národu v oborech jako je výuka, práce v záchranných složkách a lékařská péče na venkově. Nejenže je takový postup správný, ale podnítil by také vznik nové generace zaměstnanců veřejného sektoru ve společensky významných odvětvích, která v současnosti sužuje nedostatek pracovních sil.
Zadruhé, musíme zrušit daňové úlevy, konkrétně díru v dědické dani v podobě zvýšené pořizovací hodnoty a sazbu u přenesených podílů, které prohlubují a upevňují majetkovou propast. Mohli bychom tak dát průchod stamiliardám dolarů nových daňových příjmů.
Zatřetí, by se měly tyto nové daňové výnosy použít ke třem klíčovým účelům. Zaprvé je třeba, aby Amerika zajistila bezplatné komunitní vysoké školy, které rekvalifikují její pracující, z nichž mnohým vzala – nebo nakonec vezme – práci automatizace a další nové technologie. Zadruhé potřebujeme národní infrastrukturní program, moderní verzi Správy postupu prací prezidenta Franklina D. Roosevelta, který by dokázal zaměstnat mnohé z těch, kdo přišli o práci ve výrobě. Zatřetí je načase zřídit národní svěřenský fond pro studentské půjčky, které by pak měly být splatné z předem určeného podílu pozdějšího příjmu studenta po určený počet let. Studenti, kteří skončí s nízkými budoucími příjmy, by splatili méně, než si vypůjčili, což by ale kompenzovali ti s vyššími příjmy.
Začtvrté, federální výši minimální mzdy je nezbytné nejen zvýšit, ale také indexovat k míře inflace. To by pomohlo lidem držet krok s rostoucími životními náklady a zároveň by to, jak doložila Federální rezervní banka v Chicagu, posílilo celkovou ekonomickou aktivitu.
Zapáté, musíme zajistit, aby se přístup k základní péči o děti stal univerzálním statkem, jinak bude účast žen v pracovních silách nadále zaostávat za svým potenciálem. Konečně musíme každému poskytnout nárok na tytéž přínosy penzijního spoření, jaké mají bohatí, zejména rozšířením Plánu šetrných úspor, který funguje jako spoření podle ustanovení 401k, ale poskytuje zásadní daňové výhody, jež dnes většině pracujících chybí.
Impéria zažívají vzestupy a pády – a někdy opětovné vzestupy. Současná americká trajektorie nevěstí nic dobrého. Pokud ale v současnosti vyvineme úsilí, můžeme ještě pro největší světovou ekonomiku vymodelovat nový americký sen.
Autor: Alexander Friedman, investor, je bývalý výkonný ředitel GAM Investments, investiční ředitel UBS, finanční ředitel Nadace Billa a Melindy Gatesových a stážista v Bílém domě.
Copyright: Project Syndicate, 2019.
www.project-syndicate.org