Zatímco Spojené státy si kvůli pandemii prošly „drtivým zastavením vládních služeb, problematickou distribucí státní pomoci a bortícími se pilíři státu“, v jedné malé zemi zůstal život v této oblasti při starém. Tvrdí to The Atlantic s tím, že tou zemí je Estonsko, kde lidí sice také nesli tíhu sociálního distancování, ale fungování státu se v podstatě nezměnilo.
V Estonsku žije pouze 1,3 milionu lidí a jde o zemi, která „vyměnila svou postsovětskou identitu za technologické inovace a digitální demokracii“. Její politika se během epidemie neřídila koncepty, jako je kolektivní imunita. Země těžila z toho, že lidé mohou zůstat doma díky infrastruktuře, která funguje již zhruba dvacet let a která umožňuje to, že mnoho věcí zde lze dělat online.
První nákaza nemoci COVID-19 se v Estonsku objevila na konci února a čtrnáct dní poté již vláda schválila mimořádná opatření. Na digitální a online provoz přešly vládní instituce, místní úřady i školy. A „nešlo o velký rozdíl oproti tomu, co tu bylo běžné“. S použitím digitální identifikační karty a elektronického podpisu zde totiž lidé mohou využívat bankovní služby, žádat o vládní podporu, vyplnit žádost o nemocenskou či získat některé zdravotní služby. Kdyby během doby uplatňovaných restrikcí byly naplánovány volby, proběhly by bez toho, aby lidé opustili domov. Už v roce 2019 volilo do parlamentu 43 % voličů online.
Naopak Spojené státy nyní i přes svou technologickou vyspělost čelí online noční můře. V dubnu například kolabovaly internetové stránky, přes které si o pomoc mohly žádat malé společnosti. Takže současná doba je pro tuto zemi spíše příležitostí, aby „začala s technologickou revolucí, která by zlepšila funkci vlády a učinila ji dostupnější a přístupnější“.
Bývalý prezident Estonska Toomas Hendrik Ilves dnes působí na Stanford University a tvrdí, že klíčem k úspěchu bylo zavedení elektronických identifikačních karet. Ty představují „most mezi fyzickým a digitálním světem“ a umožňují „extrémně bezpečné podepisování dokumentů, placení daní či přístup k bankovním účtům“. Lidé tak musí osobně přijít jen na svatbu, k rozvodu a přítomni musí být u prodeje nemovitosti. Takže „už dvacet let nikdo nemusí čekat v řadě na žádném úřadu“.
V Estonsku platí pravidlo „jednou a dost“. Podle něj má vláda právo vyžádat si od člověka danou informaci pouze jednou a lidé zde tudíž nemusí vyplňovat různé formuláře s překrývajícími se dotazy a informacemi. Estoncům také podle Atlanticu připadá zábavné, že většina světa se stále podepisuje ručně. Digitalizace se promítla i do toho, jak fungují municipality a ty, které zaostávaly, nyní pod tlakem epidemie dohání svou ztrátu.
The Atlantic se ptá, zda lze něco podobného vybudovat ve Spojených státech a dalších zemích, které nyní „zápasí s vládnutím na dálku“. Ilves tvrdí, že ano, ale nepůjde to přes noc. Nejdříve musí fungovat digitální ekosystém a infrastruktura. Estonsko například digitální volby vyzkoušelo až pět let poté, co jeho infrastruktura fungovala. The Atlantic v této souvislosti zmiňuje i fakt, že Estonsko bylo v roce 2007 předmětem „masivního kybernetického útoku, který přicházel z Ruska“. Došlo ke kolapsu některých internetových stránek médií a bank, ale data lidí ohrožena nebyla. Estonci tak při vývoji a budování infrastruktury berou v úvahu i podobná rizika.
Zdroj: The Atlantic