Držitel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Romer v rozhovoru pro The New Yorker hovořil o svém plánu na otevření americké ekonomiky založeném na dvouměsíčním testování každého člověka v populaci. Na něco podobného ale nejsou ani zdaleka dostatečné testovací kapacity a ekonomika tak může mířit k něčemu podobnému jako při Velké depresi třicátých let.
Romer již před měsícem psal, že „na záchranu dosavadního způsobu života je potřeba se během pár měsíců posunout k cílenému přístupu, který omezí šíření viru, ale zároveň umožní lidem vrátit se zpět do zaměstnání“. Nyní tvrdí, že k takovému stavu se americká ekonomika výrazněji nepřiblížila. Začíná tak proto podle svých slov hovořit o možnosti hospodářských problémů horších než během Velké deprese, které by mohly vyvolat politický chaos. Určitou naději nyní dává to, že Kongres schválil 25 miliard dolarů na testování, „což je něco, co většina lidí ještě před pár týdny nečekala“.
Vážným varováním je podle ekonoma analýza z dílny St. Louis Fedu, která ukazovala, že hrozí nezaměstnanost přesahující 30 %. Šlo o první známku toho, jak velké problémy by mohly přijít a i kvůli tomu je nutné zvýšit počet testů. Klíčem k obratu je totiž obnova důvěry lidí v to, že je bezpečné začít opět chodit do zaměstnání. Testy pak mají před digitálními technologiemi sledujícími pohyb lidí jednu velkou přednost: Jsou jednoduché, lidé jejich použití lehce chápou a nebudí obavy z toho, že by mohly být zneužity, tak jako zmíněné technologie.
„Předpokládejme, že budu potřebovat jít ke svému dentistovi. Nejde o to, zda mi to dovolí zákon nebo guvernér. Jde o to, že k němu nebudu chtít jít v případě, že mi nebude schopen ukázat čerstvý test s tím, že není nakažen. A on zase nebude chtít, abych přišel, pokud mu já neukážu svůj test. Takové věci je lidem jednoduché vysvětlit a přesvědčit je, že to skutečně potřebujeme po dobu trvání epidemie. Pokud nebude vakcína k dispozici třeba po dva roky, dovedu si představit, že ani já ani dentista nebudeme mít s něčím takovým po tu dobu problém,“ řekl ekonom.
Rozhodující je tedy podle Romera obnovení důvěry, která se promítá do investičních rozhodnutí, odhadů budoucnosti, plánování. Důvěru je pak potřeba obnovit něčím jednoduchým bez pochyb, zda to bude skutečně fungovat. Romer pak prý podle svých vlastních zkušeností z různých jednání míní, že digitální technologie něco podobného nenabízí. Na těchto jednáních bylo prý zřejmé, že pokud jde o testy, nemá s nimi nikdo problémy. Když se ale téma přesunulo k sledování pohybu a podobným technologiím, začaly být patrné obavy lidí a objevila se řada výhrad. Na druhou stranu Romer dodává, že on sám obavu o své soukromí nemá, protože již nyní je narušováno mnoha způsoby a sledování pohybu by celou věc nijak významně nezměnilo.
Proč by ale vlastně měli ekonomové hovořit do práce epidemiologů? Romer na to má jednoduchou odpověď: Ekonom by měl nyní říci, že současná deprese stojí americkou ekonomiku hodně zhruba 500 miliard dolarů měsíčně. Takže pokud existuje řešení, které stojí třeba deset miliard měsíčně, není o čem přemýšlet. Jaké jsou alternativy k masovému a frekventovanému testování? Romer poukazuje na to, že podle některých názorů bychom měli jít cestou promoření populace. Namítá však, že i kdybychom teoreticky ignorovali vysoký počet ztracených lidských životů, nedá se doufat, že by tato cesta vedla k rychlému otevření ekonomiky, protože promořování by trvalo nějakou dobu. Druhou alternativou je pokračovat v sociálním distancování, ale pokud by mělo trvat delší dobu, stalo by se podle ekonoma stejně neudržitelné. Testy tak i z tohoto pohledu vychází nejlépe.
Hodně lidí ale podle ekonoma stále nepřijalo nepříjemnou skutečnost, ve které se nyní pohybujeme, a proto si dává klamné naděje. Namísto plané snahy některých politiků o zvednutí nálady a opakování, že to zvládneme, by tak podle ekonoma měli nastoupit vědci a dát jasně najevo, že pokud něco neuděláme, nebude to hezké, „bude to strašné.“ Ekonom pak nesouhlasí s návrhy na to, aby bylo některým státům unie umožněno zbankrotovat. Takový vývoj by podle něj byl v současné situaci značně škodlivý již proto, že právě vlády jednotlivých států jsou v přední linii na potlačení pandemie. Je sice pravda, že i po bankrotu by dál fungovaly, ale k dispozici není jasný postup, jak by bankrot probíhal, a to by mohlo vyvolat chaos.
Ekonom v této souvislosti vzpomínal na diskuse o tom, zda nechat padnout Lehman Brothers. Tehdy někteří lidé tvrdili, že trhy jsou na něco takového připravené a pokud by banka dostala pomoc, bylo by těžké nechat padnout jiné firmy. Jenže když tato banka nakonec padla, ukázalo se, že trhy a systém na něco takového nebyly připraveny ani zdaleka.
Zdroj: The New Yorker