Nedávno jsem tu poukazoval na chladnoucí čínský úvěrový cyklus a na jeho korelaci s proměnnými jako jsou ceny komodit, či výnosy amerických vládních obligací. Ono chladnutí tedy mimo jiné už nějaký čas naznačovalo, že výnosy amerických dluhopisů mohou být hodně nízko relativně k aktuální inflaci, z dlouhodobějšího hlediska ale dávají větší smysl. Nyní trhy začaly vývoji v jinak podle mne relativně zanedbávané Číně věnovat mnohem větší pozornost, výnosy obligací dokonce ještě klesly a trhy se baví řadou doposud opomíjených příběhů.
Nejen u Číny se neustále prolíná cyklický a strukturální příběh, v jejím případě má ale ono prolínání trochu jinou razanci. Cyklické zpomalení totiž obvykle přináší stimulační snahy vlády, které podporují dluhy a investice. A tím jdou proti dlouhodobým snahám o posun ke spotřebě, službám a celkově „měknutí“ ekonomiky.
Michael Pettis (a nejen on) poukazuje na to, že čínská vláda se nyní obává zpomalení boomu, který nastal po zamrznutí v minulém roce. Mezi vládními činiteli prý podle ekonoma působícího v Číně panuje naděje, že snížení míry povinných rezerv u bank, o kterém se nyní tolik hovoří, povede k jakési cílené stimulaci. Konkrétně k tomu, že se projeví v lepší dostupnosti úvěrů a půjček pro menší soukromé firmy, které by měly mít více dobrých investičních projektů. A nepovede k další podpoře zadlužení u velkých státem vlastněných firem, místních vlád a dalších subjektů, které již produktivní investiční příležitosti nemají.
Pan Pettis je k těmto nadějím na vybruslení z neustále se opakujícího rébusu „jak podpořit ekonomiku a nezvýšit již tak vysoké zadlužení“ chladný. Podle něj jsou investice menších firem neoddělitelně propojeny se silou spotřeby a růstem jejího podílu na celkové poptávce. Takže jinak řečeno, bez posunu k oné rovnováze toho podobné tahy finančního inženýrství moc nepřinesou. Podle pana Pettise by bylo alternativou najít velké množství produktivních investičních projektů jinde, ale o to se Čína „pokouší již roky“.¨A podle ekonoma není důvod předpokládat, že by s tím související strukturální omezení nyní nějak zmizela.
Pointa je tedy taková, že Čína zpomaluje a nyní si toho začínají všímat i trhy, které jí doposud nevěnovaly zase tak velkou pozornost. Hovory o uvolnění politiky (snížení rezerv) v současném kontextu nevyvolávají nadšení z většího množství likvidity, ale naopak zklamání z toho, že jí je třeba. Což mohl být od samotného počátku možná rozumnější přístup, ale to je obsáhlejší příběh.
Čína oficiálně hovoří o modelu dvojí cirkulace – vnitřní a vnější. Jsou to takové dva pilíře, na kterých by ekonomika měla stát - ten první se točí kolem exportů, ten druhý kolem domácí poptávky a tudíž zejména spotřeby. Je možné, že nechápu plně celou myšlenku, ale připadá mi to, že Čína by chtěla vše. Ale jak poukazuje třeba dnes zmiňovaný pan Pettis, oba cíle/pilíře se navzájem do nemalé míry vylučují. Zjednodušeně řečeno, ten první totiž vyžaduje vysokou cenovou konkurenceschopnost a tudíž odklánění příjmů směrem od domácností. Ten druhý ale vyžaduje pravý opak – rostoucí kupní sílu domácností. Snaha o sezení na dvou židlích zároveň?
Graf, který dnes ukážu, ukazuje vývoj kurzu renminbi ke koši měn. Podle komentáře The Daily Shot působí silný kurz nyní čínské vládě bolehlav, protože zdražuje exporty. Neodbíháme tím přitom moc daleko od výše uvedeného, protože obecně a zjednodušeně slabý měnový kurz/nízké sazby jsou součástí prostředí, které nahrává onomu prvnímu pilíři, ale ne tolik tomu druhému. A naopak.
