Svět čelí rozsáhlým společným výzvám, které vyžadují kooperativní řešení. Pandemie covidu-19 ještě neskončila a už začaly práce na prevenci proti další pandemii. Přibývající dluhová břemena ohrožují vyhlídky ekonomik zemí s nízkými příjmy i blahobyt tamních obyvatel. Vystřelující ceny potravin a narušení dodávek obilí od ruské invaze na Ukrajinu zvyšují v mnoha částech světa riziko hladovění. K tomu všemu ještě vlády a podniky musí nutně změnit své závazky, aby dosáhly čisté nuly a měřitelné úbytky emisí skleníkových plynů.
Jsou to tíživé problémy. Největší problém ze všech ale tkví v tom, že sílící geopolitická pnutí a válka teď brání nejdůležitějšímu mechanismu, fóru lídrů G20, organizovat globální reakce na ně. Když jsou na obzoru strategické střety kvůli národní bezpečnosti a hospodářskému a technologickému prvenství, začne být účinná mezinárodní spolupráce téměř nemožná, což zvyšuje rizika pro nás všechny.
Skupinu G20 vytvořil americký prezident George W. Bush (stavěl na existujícím pravidelném summitu ministrů financí a centrálních bankéřů) k řešení globální finanční krize roku 2008. V letech 2008 a 2009 se sešli světoví lídři a přislíbili víc než bilion dolarů na stabilizaci globální ekonomiky, uklidnění trhů a finanční zpevnění Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.
Tato nová organizace byla tehdy považována za nejschopnější, nejinkluzivnější a nejdynamičtější prostor pro společné jednání a koordinaci politik. Ukázala se ve svých raných letech jako dosti efektivní, když pod jejím dohledem probíhala spolupráce v oblastech sahajících od finanční stability a rizik, po inkluzivní růst a změnu klimatu. Avšak vzhledem k tomu, že její účinné působení teď blokují významní aktéři, nedokáže dnes G20 poskytovat tytéž veřejné statky.
Postupná paralýza
Jednání G20 poprvé poškodila ruská anexe Krymu v roce 2014, která skupinu v zásadě proměnila v „G19+1“. A byť skupinu v roce 2016 vzpružila dohoda mezi USA a Čínou ohledně změny klimatu, americký prezident Donald Trump ji svým odmítáním podepsat společná komuniké a zavrhováním amerických závazků vůči mezinárodnímu řádu založenému na pravidlech znovu podlomil.
Za situace, kdy Rusko vede totální útočnou válku proti Ukrajině, bude summit G20 letos v listopadu téměř jistě neúspěšný. Od Indonésie, která v současnosti vykonává rotující předsednictví, jednoduše nelze očekávat, že bude arbitrem ve střetu rozzlobených velmocí. Výzvy k vyloučení Ruska z G20 jako trest za válku na Ukrajině odmítá Čína. Potíže čekají i souběžné setkání ministrů financí G20. Na jejich posledním, dubnovém zasedání, americká ministryně Janet Yellenová a mnozí další na protest odešli, když hovořil zástupce Ruska.
Paralýza G20 je špatná zpráva pro inkluzivní diplomacii a mnohá nezbytná reformní úsilí. Geopolitická pnutí, válka a nové obavy o národní bezpečnost znamenají, že multilaterální koordinace globalizace, která se vyvinula začátkem milénia, přežívá na přístrojích. Začít s obnovou diplomatických mostů a dodavatelských řetězců bude možné až po skončení války na Ukrajině. I poté budou ovšem šance na náhlé sblížení mezi Spojenými státy a Čínou – natož mezi USA a Ruskem – neobyčejně malé.
Tvrdý postoj USA vůči Číně a zelené technologie
Prosazováním mnoha shodných cílů, které nastolil Trump, se administrativa amerického prezidenta Joea Bidena přiklonila k politice tvrdé linie vůči Číně na poli obchodu, technologií a dalších věcí. Odhozením „strategické nejednoznačnosti“ ve vztahu k obraně Tchaj-wanu zašel Biden u tohoto tématu ještě dál než Trump.
Tento nepříliš slibný diplomatický postoj nevěstí nic dobrého pro koordinované globální snahy, zejména s cílem řešit změnu klimatu. Místo nich se spíš dostihy v zelených odvětvích průmyslu stanou součástí rivality mezi USA a Čínou, která je hrou s nulovým součtem. Číňané už tak na věc pohlížejí a rychle si osvojují zelená řešení. Směřují ke splnění cíle zvýšit výrobu obnovitelné energie z 29 % spotřeby v roce 2020 a na 33 % v roce 2025. Na cestě k dokončení do roku 2030 je plán úřadů na 450 gigawattů obnovitelné energie z pouště Gobi – dvojnásobek veškeré instalované obnovitelné kapacity v USA. Čínská výhoda v oblasti nerostů vzácných zemin, které mají zásadní význam pro baterie a další zelené technologie, také vyvolává americké obavy, neboť Čína nabídku utahuje.
Bidenova administrativa také na národní investice do zelených technologií hledí geopolitickou optikou. Kongres USA sice nedokázal schválit smysluplnou klimatickou legislativu, ale administrativa uplatnila zákon o obranné výrobě s cílem povzbudit rozsáhlejší domácí produkci obnovitelných zdrojů. Dostihy pokračují a obchodní pnutí bude sílit, jak se USA a Čína budou snažit si zajistit a udržet před soupeřem náskok.
Toto soupeření by mohlo mít pozitivní důsledky pro planetu, jelikož každá supervelmoc použije k dosažení svých národních zelených cílů různé politiky čisté nuly (třeba elektromobily, infrastrukturu či zpoplatnění uhlíku). Tyto klady ale stěží převáží nad zápory souvisejícími se sílícími geopolitickými pnutími a oslabováním společných, globálních klimatických cílů a důsledné, koordinované implementace politik. Historie naznačuje, že tyto naléhavé cíle budou chřadnout, zatímco se přední mocnosti budou přetahovat o krátkodobé a střednědobé geopolitické výhody. Úpadek G20 je předzvěst i příčina globálního rozvratu, který nás čeká.
Autor: William R. Rhodes, bývalý předseda a výkonný ředitel Citibank, je prezidentem William R. Rhodes Global Advisors, LLC a autorem knihy Banker to the World (Bankéř světu) s podtitulem Lekce lídrovství z frontových linií globálního finančnictví (McGraw Hill, 2010). Stuart P. M. Mackintosh je výkonný ředitel Skupiny třiceti (Group of Thirty).
Copyright: Project Syndicate, 2022.
www.project-syndicate.org